70 let Kliniky pracovního lékařství Fakultní nemocnice u sv. Anny a LF Masarykovy univerzity v Brně na pozadí vzniku samostatného oboru v tehdejším Československu

Obor pracovní lékařství vznikl z potřeby pomoci osobám, jejichž zdraví bylo poškozeno prací. Ve třicátých letech minulého století vznikla v Československu společenská potřeba zavést účinná opatření proti vzniku pracovních úrazů a nemocí z povolání. Z toho pak vyplynula nezbytnost věnovat na lékařských fakultách zvýšenou pozornost výuce a výzkumu této problematiky. Společenský zájem byl významně potencován zejména finančními zájmy nemocenských a úrazových pojišťoven, které potřebovaly znalecká vyjádření o souvislosti nemocí a úrazů s povoláním, ale začaly si již uvědomovat nezbytnost lepšího objasňování příčin nemocí způsobených prací, aby bylo možno vypracovat a zavádět účinná preventivní opatření. Druhým zásadním podnětem pro vznik pracovního lékařství jako samostatného lékařského oboru se staly závěry 7. mezinárodní konference práce v Ženevě v roce 1925, která vytvořila základ pro zrovnoprávnění nemocí z povolání s pracovními úrazy v rámci jejich odškodňování a dala podnět ke vzniku národních seznamů nemocí z povolání [1, 6]. Připojení k této úmluvě došlo v Československu až v roce 1932 přijetím zákona č. 99 Sb., který tehdy umožňoval odškodnit 25 nemocí. V těsné návaznosti vyšla z pera prof. Procházky publikace představující naši první učebnici nemocí z povolání [5].

Odrazem takto vzniklé společenské poptávky bylo v roce 1933 celostátně významné uspořádání schůze Spolku českých lékařů v Praze věnované otázkám průmyslového úraznictví a chorobám z povolání. Jejím výsledkem bylo ustavení nového Odboru pro studium chorob z povolání a úraznictví Spolku českých lékařů (od roku 1940 pod názvem Odbor pracovního lékařství) a zejména zásadní programové prohlášení, které jasně formulovalo základní úkoly našeho oboru. První sjezd pracovního lékařství se podařilo uskutečnit v protektorátních letech až v roce 1942 v Praze pod vynuceným oficiálním názvem kurz. V roce 1946 se z Odboru pracovního lékařství zformovala samostatná Československá společnost pracovního lékařství, jejíž první poválečný sjezd se konal v roce 1947. Došlo k založení samostatného odborného lékařského časopisu, který pod názvem Pracovní lékařství vychází od roku 1949 dosud [1, 2, 3, 6]. V roce 1956 došlo k ustanovení specializace v oboru nemoci z povolání jako nástavbové atestace na vnitřní lékařství. V roce 1968 byla spojena specializace oborů nemoci z povolání a hygiena práce do společné atestace. V 90. letech 20. a v století 21. století došlo ke změně názvu lékařské specializace na pracovní lékařství, ale střídavě se pak jednalo o atestaci základní, jindy zase nástavbovou, což neprospělo nejen kompatibilitě s lékařskými specializacemi v zemích EU, v nichž je pracovní lékařství převážně oborem základním, ale ani zájmu mladých lékařů o specializační vzdělávání v nejistém oboru.

Zárodky klinické části pracovního lékařství je nutno hledat v roce 1931, kdy na II. interní klinice profesora Pelnáře na půdě Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vznikla pod vedením odborného asistenta MUDr. Jaroslava Teisingera první poradna pro nemoci z povolání [4]. Další poradny pro nemoci z povolání vznikly na Kladně v roce 1939 a v Moravské Ostravě v roce 1941. V roce 1940 byl založen Ústav pro průmyslové zdravotnictví při Baťově nemocnici ve Zlíně. Vědecké centrum věnující se zejména fyziologii práce se za války vytvořilo v Ústavu lidské práce v Praze. Současně nebo i dříve vznikala pracoviště závodních lékařů, např. při velkých závodech ve Vítkovicích, ve Zlíně, ve Škodových závodech. V některých z nich (Zlín) převažovala preventivní náplň práce, ve Vítkovicích v kombinaci s vlastní nemocenskou pokladnou převažovala naopak práce léčebná [2, 3, 6].

Po roce 1945 se začala budovat síť Ústavů pracovního lékařství, které se měly stát v jednotlivých krajích odbornou základnou pracovního lékařství jako komplexně pojatého oboru, kdy v dalších letech mělo docházet k jejich profilování podle charakteru výroby v regionu (např. Ostrava –⁠ doly, hutě; Pardubice –⁠ chemie apod.). V roce 1952 byly nadějně se rozvíjející Ústavy pracovního lékařství v krajích v důsledku pokračujících politických a společenských změn v Československu zrušeny a rozděleny tak, že hygiena práce byla organizačně začleněna do hygienicko-epidemiologických stanic a klinická část se stala součástí nemocnic s poliklinikou ústavů národního zdraví jako oddělení či ordinariáty nemocí z povolání [1, 2, 3, 6].

Pracovní lékařství začalo být přednášeno v rámci lékařských fakult od roku 1937, a to na Univerzitě Karlově v Praze (doc dr. J. Teisinger, dr. K. Rejsek), ale také v Brně, kde se při výuce uplatnili doc. dr. J. Urbánek, ředitel nemocnice v Ostravě-Vítkovicích, a později i dr.

K. Kadlec [3]. Na Masarykově univerzitě v Brně obor získal podhoubí na interní klinice prof. R. Vanýska. První univerzitní klinika našeho oboru v Československé republice vznikla v roce 1947 v Praze pod vedením prof. MUDr. J. Teisingera, který je u nás právem považován za hlavního zakladatele a nejvýznamnějšího představitele oboru pracovní lékařství [4, 6].

V pořadí druhou nejstarší univerzitní klinikou oboru se stala v roce 1953 klinika brněnská. Jejím předchůdcem byl Ústav pracovního lékařství se sídlem na bývalém Úřadě práce v Brně v Bratislavské ulici, který byl založen v roce 1947. Jako první pracoviště našeho oboru v Brně byl v provozu od roku 1948 do roku 1952. V roce 1952 byl ústav zrušen a jeho klinická část se přestěhovala jako oddělení nemocí z povolání do dnešní Fakultní nemocnice u sv. Anny, kde z něj v roce 1953 vznikla klinika nemocí z povolání (později s názvem klinika pracovního lékařství) pod vedením doc. MUDr. Karla Kadlece. Klinika měla ambulantní a lůžkovou část –⁠ v té době jedinou na Moravě –⁠ ale také toxikologickou laboratoř, která působila pro celou nemocnici až do roku 1975, dále ambulanci pro profesní nemoci kožní, inhalatorium/aerosolárium. Doc. Kadlec a prof. Vyskočil byli velkými propagátory aerosolové terapie, což se projevilo i tím, že světový kongres Mezinárodní společnosti pro aerosoly v lékařství se v roce 1982 konal s velkým úspěchem v Brně. Na klinice byl od jejího vzniku kladen důraz na provádění funkčního vyšetřování plic, a to za použití originální metodiky rozepsaného výdechu vitální kapacity hodnocené původním indexem Kadlece a Vyskočila. V 80. letech byla ke klinice nově legislativně přičleněna i ambulance pro čs. pracující v zahraničí, která do té doby sídlila v nemocnici Brně-Bohunicích.

Klinika se v prvních letech své existence zabývala hlavně neutěšenými poměry zdravotního stavu horníků z nedaleké rosicko-oslavanské černouhelné pánve, kteří trpěli těžkými formami komplikované uhlokopské pneumokoniózy, silikotuberkulózou, chronickou bronchitidou a emfyzémem plic. Na vliv prachu v pracovním prostředí na onemocnění dýchacího systému se tehdy soustřeďovala i výzkumná práce kliniky. Často šlo o dlouhodobé longitudinální studie u pracovníků profesně exponovaných prachu. Klinické poznatky byly ověřovány experimentálními pokusy na zvířatech. Proto byl tehdy součástí kliniky také „zvířetník“ umístěný v areálu nemocnice.

V regionu byla tehdy významná i oblast průmyslově toxikologická, klinika se proto zabývala problematikou chronických intoxikací. Zvláštní pozornost byla věnována trichloretylenu, ale také účinkům oxidu uhelnatého. Pracovníci kliniky a toxikologické laboratoře pravidelně vyjížděli na riziková pracoviště jižní Moravy a prováděli tam poměrně náročná vyšetření a zabezpečovali odběry biologického materiálu u pracujících exponovaných chemickým látkám. Až do počátku 80. let klinika pracovního lékařství (KPL) poskytovala telefonicky po 24 hodin denně toxikologické informace.

V letech 1968–1990 se pozornost KPL zaměřila na problematiku poškození zdraví dýchacích cest a plic při práci v zemědělství. Byla zahájena dlouhodobá prospektivní longitudinální studie působení organického zemědělského prachu na onemocnění dýchacího systému u stejných skupin pracovníků mícháren krmiv, velkokapacitních kravínů, drůbežáren a vepřínů, na níž se podílel tým odborníků pro pracovní lékařství, hygienu práce, mikrobiologů, patologů a imunologů aj. Studie slibovala ve své době originální původní poznatky významné minimálně z evropského pohledu. Byla velká škoda, že tento mimořádný projekt nebyl bohužel dokončen kvůli rozpadu spolupracujících zemědělských zaměstnavatelských organizací po roce 1989. V souladu s pokračující problematikou uhelného hornictví v regionu byla zpracována prioritní studie o vlivu práce v lignitových dolech na zdraví horníků. Později se výzkumný zájem pracovníků kliniky přesunul na problematiku profesních alergických onemocnění dýchacích cest a plic, ale také nemoci způsobené fyzikálními faktory a jejich diagnostiku.

Na místě přednosty kliniky postupně působili doc. Karel Kadlec (1953–1960), prof. Jiří Vyskočil (1960 –⁠ 1987), doc. Beata Šimčíková (1987–1990), doc. Bohuslav Sklenský (1990–1995), prof. Petr Brhel (1995–2023). Od září 2023 kliniku vede odborný asistent MUDr. Petr Malenka, Ph.D., a funkci zástupkyně přednosty pro léčebně preventivní péči převzala prim. MUDr. Eva Benešová. V uplynulých letech na KPL pracovala celá řada skvělých lékařek a lékařů: doc. Ševčík, jehož doménou byla průmyslová toxikologie; dr. Tačeva, vědecká pracovnice kliniky; prim Boleslav, prim. Polenská, prim. Kratochvílová, prim. Říhová, prim. Malenka, kteří byli oporami kliniky jako zástupci přednosty pro léčebně preventivní péči; dr. Kopečný, který se věnoval funkčnímu vyšetřování plic; na ambulancích odváděli výbornou práci infekcionistky dr. Bieronská a dr. Sedláčková (péče o pracující v zahraniční), dr. Hromek, dr. Skutilová, dr. Štork, dr. Vítová, dr. Benešová, dr. Rybáková, dr. Malenka, dr. Szlendaková, dr. Homolková, které v posledních letech doplnily dr. Lorenzová a dr. Velínová. Z velmi důležité oblasti kožních nemocí z povolání jmenujme dr. Lejhancovou; v posledních letech máme štěstí na mimořádně kvalitní spolupráci s doc. Dastychovou. Z pracovníků toxikologické laboratoře jmenujme alespoň dr. Wičarovou-Čechovou, dr. Dadáka, dr. Maláškovou. V oblasti pedagogické nelze opominout práci dr. Petrovové, která se výzkumně věnovala zdravotním rizikům legionel z průmyslových technologií. Bohužel nelze vyjmenovat všechny pracovníky kliniky, byť by si to nesporně zasloužili.

V 90. letech 20. století v době ekonomické transformace poklesl v České republice zájem o obor pracovní lékařství, což se na brněnské klinice podepsalo výraznou personální, prostorovou i provozní redukcí. V roce 1995 bylo zrušeno její lůžkové oddělení, toxikologická laboratoř, místo psychologa, změnou legislativy se rozštěpila na více brněnských pracovišt péče o pracující v zahraničí. V roce 2010 byla klinika přestěhována z areálu fakultní nemocnice v Pekařské ulici do budovy bývalého ředitelství KÚNZ ve Výstavní ulici.