Všeobecně nejvíce ohroženou skupinou jsou ženy. Ty trpí na inkontinenci 2–4× častěji než muži, ačkoliv s rostoucím věkem se rozdíly mezi nimi stírají. U žen se na rozvoji inkontinence podílejí těhotenství (a zvláště pak ta vícečetná), porody a případná porodní traumata, gynekologické operace, recidivující záněty močových cest nebo menopauza.
Nejčastěji se v jejich případě jedná o stresovou inkontinenci. Její lehkou formou trpí podle statistik asi 40–63 % žen, závažnější formou potom 20 % žen. Dalším nejčastějším typem je inkontinence urgentní, případně kombinovaná.
Prevalence močové inkontinence u mužů se pohybuje okolo 35 % a stoupá s věkem. Největší rizikový faktor pro vznik inkontinence představuje prostata a problémy s ní spojené. Dále mohou být na vině nádory močového měchýře, striktura močové trubice, infekce, litiáza nebo onemocnění nervové soustavy.
U mužů se nejčastěji jedná o urgentní typ inkontinence. Stresová inkontinence je méně častá a vzniká především jako nežádoucí následek po operačních výkonech na prostatě. Bezprostředně po radikální prostatektomii trpí stresovou inkontinencí asi 20 % mužů, 1 rok po výkonu incidence klesá na 8–12 %. Pro muže je typická také paradoxní inkontinence, během níž dochází k odkapávání moči při subvezikální obstrukci.
Kontinence vyžaduje nejen neporušenou funkci dolních močových cest, ale také přiměřenou psychiku, mobilitu, motivaci a normální obratnost jedince. Proto další ohroženou skupinou bývají senioři. Přesná data nejsou známá, ale uvádí se, že ve věku 65 let trpí inkontinencí 35 % pacientů bez rozdílu pohlaví. U postmenopauzálních žen je připisován značný vliv nedostatku estrogenu a atrofické uretritidě, které mohou vyústit do stresové nebo urgentní inkontinence. Kolem 80. roku je prevalence u obou pohlaví přibližně stejná a dosahuje asi 35–40 %.
Faktory, jež se podílejí na rozvoji inkontinence u obou pohlaví, je možno dělit na ovlivnitelné a neovlivnitelné. Mezi první zmiňované se řadí obezita, nadměrná fyzická aktivita, obstipace, kouření a celkově špatná životospráva. Neovlivnitelnými rizikovými faktory jsou pak genetické predispozice, věk, pohlaví, polymorbidita, imobilita či léky.
U každého inkontinentního pacienta by základem vyšetření mělo být stanovení typu inkontinence, jejího stupně a vyloučení závažných onemocnění, která se mohou úniky moči projevovat. Stanovení správné diagnózy má zásadní význam pro zvolení nejvhodnější léčby. Ta bývá dlouhodobá a jejím cílem je nejen zabránit vzniku zdravotních komplikací, ale také zlepšit kvalitu život nemocného. K léčbě se využívá široké spektrum metod, od farmakoterapie přes fyzioterapii a elektrostimulaci až po chirurgické výkony.
V případě, že léčba inkontinence selže nebo ji nelze uskutečnit, je důležité pacientovi doporučit vhodné inkontinenční pomůcky. Ty je nezbytné vybírat individuálně podle jeho konkrétních potřeb. Při mírné inkontinenci většinou postačí pomůcky s nižší absorpční kapacitou, typu slipových vložek, naopak při silném úniku nebo u imobilního pacienta je vhodné zvolit produkty s vyšší absorpční kapacitou, jakou zajišťují například plenkové kalhotky.
Více než 50 % inkontinentních pacientů nikdy nevyhledá odbornou pomoc, případně tak učiní po mnoha letech zbytečného strádání. Bohužel i v dnešní době jsou tito pacienti někdy odbýváni s konstatováním normálnosti stavu vzhledem k jejich věku. Mnohdy dochází pouze k základnímu poučení o posilování svalů pánevního dna nebo k preskripci základních anticholinergik bez podrobnějšího vyšetření pacienta. V urologické ambulanci by se takové situace stávat neměly, je proto dobré se na problematiku inkontinence aktivně ptát a nabízet účinnou pomoc.
(mraf)
Zdroje:
1. Péče o inkontinentní pacienty v ordinaci praktického lékaře aneb Co by měl vědět každý praktik. proLékaře.cz, 2019. Dostupné na: prolekare.cz/media/ebook_inkontinence_pro_praktiky.pdf
2. Dinc A. Prevalence of urinary incontinence during pregnancy and associated risk factors: urinary incontinence during pregnancy. Low Urin Tract Symptoms 2017; 10, 10.1111/luts.12182.
3. Kołodyńska G., Zalewski M., Rożek-Piechura K. Urinary incontinence in postmenopausal women – causes, symptoms, treatment. Prz Menopauzalny 2019; 18 (1): 46–50.
4. Drábková P. Prevence močové inkontinence ve stáří. Urologie pro praxi 2015; 16 (3): 127–129.
