Otakar Kukula (2. 2. 1867–11. 8. 1925)


Autoři: Josef Švejnoha
Vyšlo v časopise: Hojení ran 8, č. 1: 47-48, 2014
Kategorie: Kapitoly z historie

Další z galerie našich slavných lékařů, profesor Otakar Kukula, byl přednostou chirurgické kliniky a je považován za jednoho ze zakladatelů moderní české chirurgie.

Narodil se v Jičíně v rodině, která měla dlouhou lékařskou tradici – chirurgií se zabývali jeho dědeček i otec. Medicínu studoval na univerzitách v Praze a ve Vídni. Promován byl v roce 1890 v Praze a poté nastoupil jako operační elév a později asistent na pražské chirurgické klinice vedené nejprve Vilémem Weissem (1835–1891) a později slavným českým chirurgem Karlem Maydlem (1853–1903), kde byl považován za jednoho z jeho nejtalentovanějších žáků. V roce 1897 se habilitoval z patologie nemocí chirurgických na soukromého docenta a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem. Po Maydlově smrti (1903) se stal v roce 1904 řádným profesorem a přednostou chirurgické kliniky, jímž byl až do konce svého života. Svou učitelskou dráhu zahájil úspěšně vstupní přednáškou, kterou přednesl 24. října 1904.

Za první světové války pracoval v různých vojenských funkcích a kromě jiného přispěl také ke zkonstruování pojízdného sterilizátoru. Z tohoto válečného období nasbíral a publikoval mnoho zkušeností z léčení válečných poranění, zejména z oblasti chirurgie mozku, míchy, střelných poranění žaludku a odstraňování střepin a nábojů. Přednášel mj. v roce 1916 v Berlíně na II. válečně-chirurgickém sjezdu o nutnosti rozvahy při odstranění uvízlých projektilů. Již o rok dříve uveřejnil své zkušenosti při léčení poraněných periferních nervů. U válečných zranění kladl také důraz na potřebu a význam následných plastických operací (hovořil o tom mj. na kongresu v roce 1923).

Cenné zkušenosti získal za své studijní stáže v Americe (především o chirurgickém léčení apendicitidy) a několikaletého pobytu v Petrohradě (zejména o operační léčbě střevní neprůchodnosti). V letech 1924–1925 vykonával funkci rektora Karlovy univerzity v Praze. Poslední tři roky jej vážně trápila angina pectoris. Profesor Otakar Kukula zemřel v Lázních Jeseník na srdeční infarkt.

<sup>Obrázek: Wikipedia</sup>

Hlavní oblastí Kukulovy chirurgické praktické činnosti a vědeckého zájmu byla břišní chirurgie a urologie. Napsal 44 vědeckých prací, z toho 6 monografií. V jedné z prvních prací „O lithiase močového měchýře v Čechách“ (1894), se zabýval vedle chirurgické problematiky i etiologií močových kamínků a závislostí jejich vzniku na obsahu solí v pitné vodě. V „Příspěvku k chirurgii ledvin“ (1910) uvádí nové urologické operační metody léčby zejména hnisavých procesů ledvin. V roce 1900 vydal práci nazvanou „O rozsáhlých resekcích střeva“, v níž hodnotí výsledky resekce tenkého a tlustého střeva. V „Pathologii a therapii zánětu červu“ (1913) uvádí nové názory na topografii apendixu, nové metody operačních zákroků při apendicitidách na základě vlastních zkušeností z 1 400 operací, uskutečněných během 10 let. V záležitostech týkajících se slepého střeva měl Kukula spory se známým českým lékařem profesorem Josefem Thomayerem (1853–1927), který byl velkým odpůrcem chirurgického léčení apendicitidy. Zabýval se i zjišťováním a odstraňováním příčin krvácení po uskřinutí kýly.

Významná je i jeho práce „Pathologie a therapie neprůchodnosti střevní“ z roku 1919. Kukula je rovněž autorem cenného historického lékařského díla nazvaného „Rozvoj chirurgie české v letech 1848–1898“, které vydal v roce 1899 a jež je dokladem jeho velké lásky k chirurgii a nelíčeného obdivu k jejím význačným představitelům. Napsal také několik historických článků – např. o svém učiteli Karlu Maydlovi a jeho předchůdci Eduardu Albertovi (1841–1900).

Otakar Kukula vychoval mnoho vynikajících českých chirurgů (sedm z nich dosáhlo vysokoškolské profesury). Patřili mezi ně například Arnold Jirásek (1887–1960), který do chirurgie zavedl fyziologické principy a je zakladatelem československé neurochirurgie, a dále Stanislav Kostlivý (1877–1946), přednosta chirurgické kliniky v Bratislavě a zakladatel slovenské chirurgie, a Julius Petřivalský (1873–1945), přednosta chirurgické kliniky v Brně.

Profesor Arnold Jirásek (1887–1960) ve své publikaci „Česká a slovenská chirurgie v letech 1898–1945“ se podivuje nad tím, že „Kukulu literárně málo vábila chirurgie končetin, ač pro zlomeniny měl neutuchající zájem jak při mírové, tak při válečné chirurgii, a dobře postřehl význam této chirurgie nejen po stránce odborné, nýbrž i národohospodářské i sociální. Názory jeho pak na léčení zlomenin byly v mnohém směru vynikající“. Zdůrazňuje, že Otakar Kukula věřil v chirurgii, v její moc vracet lidem zdraví a možnost nerušeného života. Rád vykonával práce tam, kde byly vyhlídky na úspěch, neoperoval tam, kde v účinek operace nevěřil. Ve své klinické práci se staral především o diagnózu. „Vyšetřil, zhodnotil vyšetřovací způsoby, jež všechny respektoval a také znal, načež prostě pověděl závěr. Za svůj závěr se vždycky stavěl s nožem připraveným k operaci.“, vzpomíná ve své historické publikaci profesor Arnold Jirásek.

Bylo o něm známo, že nechválil téměř nikdy, zato v případech nesprávností nebo opominutí zle kárával. Jako chirurg Kukula vynikal schopností rychlé orientace, nesmlouvavým, logickým rozhodováním, elegancí a rychlostí výkonu. Kromě výkonů v břišní chirurgii byly oblíbeným předmětem jeho operací také operace štítné žlázy, které prováděl nebojácně, jistě a rovněž rychle. Od dob první světové války se opakovaně vracel do oblasti nervové chirurgie, k operacím mozku a míchy, ale odcházel od nich neuspokojen a se skepsí, protože za sebou neviděl žádoucí výsledky.

Naopak u něj získaly oblibu zákroky z oblasti kloubní chirurgie, zejména plastiky. Navrhl, aby se mezi obnažené konce kloubní vkládal cíp předstěry a sám této metody důsledně používal. Jeden z jeho žáků o tom přednášel na VI. mezinárodním chirurgickém sjezdu v Londýně v roce 1923 a vyvolal svým sdělením značnou pozornost chirurgů z celého světa. Opakovaně se také jako chirurg vracel k operacím na močové soustavě. Problémy mu činilo pouze odstranění hypertrofie prostaty, z čehož sám obviňoval své krátké prsty. Skutečnou virtuozitou vynikal při operacích žlučníku. V posledních letech svého života se více zajímal také o hrudní chirurgii.

Otakar Kukula rád operoval a také byl rád při svých operacích sledován. Byl chirurgem z přesvědčení a k tomu měl nadání, dovednost, odvahu a píli. S neskrývaným potěšením vykládal své operační postupy hostům, kolegům i studentům. Jeho nemoc jej v posledních letech života občas přepadala i v průběhu operací. Ale vždy své osobní potíže dokázal silnou vůli potlačit, takže operaci nemusel nikdy přerušit. Sám o tom říkával, že „operování patří k jeho léčebným prostředkům“.

Jako člověk byl Otakar Kukula občas poněkud nepřístupný, ale nebyl malicherný a snažil se nikomu nekřivdit. Když se někoho dotkl, nikdy to nebylo ze zlého úmyslu. Měl rád život, těšil se z něj, a proto jej bránil ze všech sil i u svých nemocných. Byl vysoký a statný, poněkud hřmotné postavy, s odulým obličejem a trochu převislým dolním rtem. Říkalo se o něm, že vypadá jako „řezník“. V mnohém připomínal hlavní postavu z románu slavného francouzského spisovatele Romaina Rollanda (1866–1944) „Dobrý člověk ještě žije“.

Jak připomíná známý pražský urolog MUDr. Jiří Švejnoha (publikující pod literárním pseudonymem Jiří Noha) ve své publikaci „Lékař léčí, příroda uzdravuje“, byl vášnivým kuřákem a pijanem, přítelem kabaretů, obdivovatelem krásných žen a zaníceným nimrodem, který nejednu noc proseděl za karetním stolkem. Když mu však jeho přátelé, slavní internisté profesoři Ladislav Syllaba (1868–1930) a Josef Pelnář (1872–1964) zakazovali kouřit, věnoval jim stříbrná pouzdra na cigarety s vyrytým věnováním: „Mým katanům“ – a kouřil klidně dál.

A kolovalo o něm mnoho historek. Zakončeme naše povídání jednou z nich. MUDr. Oldřich Hlaváč (1895–1942), publikující pod pseudonymem Alarich, zaznamenal, jak byl Kukula jednou na honu. Poslední leč byla oslavována důkladně. Po půlnoci se oddělili od společnosti milovníci karet (Kukula, ředitel pivovaru, nájemce dvora a jeden mladší doktor) a začali hrát ferbla. Onen mladý lékař důsledně Kukulu obehrával. K ránu se k němu slavný chirurg obrátil: „Poslouchej, ty jsi lékař? Připadáš mi nějak povědomý, to si tě asi pamatuji od rigoróza“. – „To je možné, pane profesore, ale možné také je, že si mě račte pamatovat z kliniky, já jsem váš první sekundář“.

Mgr. Josef Švejnoha

U kombinátu 39

100 00 Praha 10


Štítky
Chirurgie všeobecná Sestra Domácí péče
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se