U autoimunitních onemocnění, mezi něž roztroušená skleróza (RS) patří, je nadměrná aktivace imunitního systému nežádoucí. Hrozí při ní vzplanutí autoimunitních procesů. Již dlouho je známo, že infekce často vyvolají ataky RS. K aktivaci imunitního systému však dochází i při očkování. Z tohoto důvodu byl v minulosti postoj k očkování pacientů s RS spíše odmítavý. V současnosti tomu tak díky dostatku dat a možnosti individuálního přístupu již není.
Otázka očkování však nadále zůstává u pacientů s RS problematičtější než u zdravé populace. Vždy je třeba zvažovat přínos a rizika vakcinace a přistupovat k ní individuálně. Nadále panuje obava zejména ze živých vakcín. K očkování je obecně vhodně přistoupit již v remisi a nejlépe po stanovení protilátek proti dané infekci. Některé chorobu modifikující léky (DMDs) využívané v terapii RS navíc ovlivňují navození imunitní odpovědi po očkování, a je tak třeba pečlivého načasování.
Na základě dat ze zahraničí i od několik stovek pacientů s RS naočkovaných proti COVID-19 v Česku již lze říci, že žádná z dosud vyvinutých a v naší zemi schválených, respektive používaných vakcín nenese specifické riziko pro tyto nemocné. Vzhledem k tomu, co víme o mechanismu účinku vakcín, ale i na základě předběžných dat se lze domnívat, že by neměly zhoršovat průběh RS ani vyprovokovat relaps nebo zabránit efektu účinnosti DMDs.
První studie zabývající se tvorbou postvakcinačních protilátek u pacientů s RS ukazují, že jejich tvorba je u většiny z nich dobrá. Problematická je protilátková odpověď u nemocných léčených některými typy DMDs využívanými v léčbě závažnějších forem RS. To však nemusí nic znamenat. Jednak je studií zabývajících se touto problematikou zatím jen poskrovnu, jednak je vyhodnocování vakcinační odpovědi na základě tvorby protilátek pravděpodobně nedostatečné.
Původcem onemocnění COVID-19 je virus SARS-CoV-2. Vzhledem k tomu, že má v boji s virovými infekcemi obecně dominantní roli zejména imunita buněčná, obrací se nyní pozornost vedle protilátkové imunity i k ní. Klíčovou složkou buněčné imunity jsou T lymfocyty. Tyto buňky − zjednodušeně řečeno − rozbíhají imunitní odpověď. Pokud se tělo s virem setkalo, vyrobilo si T lymfocyty, které produkují interferon gamma. Jeho produkci lze změřit, a proto by tento parametr mohl více objasnit efektivitu očkování v takto specifické populaci.
Zásadní bude dlouhodobé sledování pacientů s RS a co nejpřesnější stanovení podílu těch, kteří i přes očkování onemocní COVID-19. K získání těchto cenných dat jsou klíčové pacientské registry. V Česku naštěstí máme národní registr ReMuS, a dlouhodobá data o efektivitě očkování tak na sebe jistě nedají dlouho čekat.
Obecně lze říci, že očkování proti COVID-19 je u pacientů s RS vhodné a doporučované. Jeho bezpečnost se dle již poměrně rozsáhlých dat zdá být srovnatelná s bezpečností v ostatní populaci. Nad jeho účinností stále visí otazníky, nicméně u naprosté většiny nemocných s RS by s ní problémy být neměly. Stále je však třeba myslet na individuální přístup ke každému pacientovi a načasování vakcinace ve vztahu k podání biologické léčby i aktivitě základního onemocnění.
(dos)
Zdroje:
