Zpočátku se na bezpečnost a účinnost očkování u pacientů s autoimunitními onemocněními, konkrétně roztroušenou sklerózou (RS), dalo usuzovat pouze na základě mechanismu účinku. Jak čas běží, dat přibývá, stejně jako odborných publikací. A to jak ve světě, tak i u nás.
Abychom benefity a rizika zhodnotili, podívejme se na obě strany mince. Nejprve si tedy musíme položit otázku, v jakém riziku stran infekce COVID-19 pacienti s RS vůbec jsou. Odpovědět si dalo za úkol hned několik rozsáhlých studií, jedna z nich dokonce přímo z Česka.
Na výstupech z českého registru ReMuS i datech mezinárodních se prokázalo, že COVID-19 obecně probíhá u pacientů s RS obdobně jako u běžné populace. Srovnatelná je incidence, neliší se ani rizikové faktory (vyšší BMI, věk, přítomnost komorbidit). Ve větším riziku těžšího průběhu jsou nicméně určité specifické podskupiny pacientů, například ti léčeni některými vysoce účinnými chorobu modifikujícími léky (DMDs)1, 2. Druhou otázkou je riziko relapsu. Infekce, zvláště ty těžší, aktivují imunitní systém a riziko ataky RS se po nich výrazně zvyšuje2.
Co se nežádoucích účinků po očkování proti COVID-19 týká, dle dostupných dat se naštěstí žádné velké překvapení nekonalo. Vyskytují se přibližně u poloviny pacientů a většinou se jedná o nežádoucí účinky mírné (nejčastěji bolest v místě vpichu, bolest končetiny nebo zvýšená únava)2.
Stejně jako infekce má také vakcína potenciál aktivovat imunitní systém, je to z principu věci i její záměr. Měla by tak ovšem činit méně než samotné onemocnění. Vždy je tedy třeba vyhodnocovat poměr rizik. Dle zatím publikovaných dat z Izraele a Itálie se výskyt relapsů krátce (cca do 2 měsíců) po očkování mRNA vakcínami pohybuje kolem 2 %3, 4. Další studie nám tuto problematiku ozřejmí více i s ohledem na dlouhodobější sledování.
Stran efektivity vakcín nám s definitivní platností odpoví až data z reálné klinické praxe – tedy skutečný výskyt COVID-19 a jeho závažnost u očkovaných pacientů s RS. Nepřímo se však na tuto otázku snaží odborníci odpovědět vyhodnocováním nejen humorální (protilátkové), ale i buněčné složky imunitního systému. Opět s výjimkou pacientů léčených některými specifickými vysoce účinnými DMDs se dle dostupných údajů zdá být odpověď imunitního systému na vakcinaci dobrá2, 5−7.
Dobrou zprávou je i to, že na základě uvedených zjištění bylo zejména u rizikových skupin pacientů zahájeno podávání monoklonálních protilátek proti viru SARS-CoV-2 v časných stadiích infekce s cílem vyvarovat se těžkého průběhu nemoci2.
Jak se tedy k očkování postavit? Jednoznačná odpověď není. Je třeba individuálního přístupu i s ohledem na aktivitu nemoci (která by nikdy v době očkování neměla být zvýšená), individuální rizikové faktory a typ DMD. U některých vysoce účinných léků používaných v léčbě RS je také třeba pečlivého načasování8. V případě podání vakcinace v nevhodném okamžiku je pravděpodobnost efektu vakcíny mizivá. Očkování tedy ano, ale ne bezhlavě. Je třeba poradit se s ošetřujícím lékařem.
(dos)
Zdroje:
