Postižení zraku u RS: Ve hře je čas!

Oko jako součást mozku

Roztroušená skleróza (RS) je zánětlivé autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému (CNS). Buňky vlastního těla při ní napadají myelin, což vede k takzvané demyelinizaci. Vzhledem k tomu, že myelin obaluje nervová vlákna a umožňuje rychlejší šíření nervového vzruchu, dochází při vzplanutí autoimunitního zánětu k narušení vedení signálu v příslušné nervové dráze. Kromě demyelinizace však RS vede také k zániku vlastních nervových vláken a neuronů − neurodegeneraci, která je nositelem nevratných neurologických příznaků.

Jak s tím ale souvisí zrak? Oční nerv je vývojově výběžkem centrálního nervového systému, nikoliv periferním nervem. RS jej tedy může postihnout. Děje se tak až u třetiny pacientů a často se jedná o vůbec první příznak nemoci.

Optická neuritida

Postižení zraku u RS má dvě základní formy, jak vyplývá i z výše uvedeného. Jednou z nich je akutní vzplanutí autoimunitního zánětu – optická neuritida, tedy zánět zrakového nervu napadající jeho myelin. Druhou jsou degenerativní změny zrakové dráhy. Optická neuritida bývá často prvním příznakem RS. Mezi její charakteristiky patří:

• jednostranné postižení
• rozvoj obtíží trvající hodiny až dny, nikoliv náhlý
• bolest při pohybu oka
• mlhavé vidění
• výpadek zorného pole
• změna barevného vidění („zešednutí“ barev, především červené)
• málokdy úplná ztráta zraku

Při rozvoji výše uvedených obtíží je vždy třeba pomýšlet na RS. Pacient by se měl dostat ideálně ještě tentýž nebo následující den k neurologickému vyšetření. Zejména v případě nedostatečně rychlého zaléčení vysokými dávkami glukokortikoidů hrozí trvalé poškození zraku s poruchami barvocitu či výpadky v zorném poli. Na počátku nemoci se po správném zaléčení zrak upraví nebo minimálně zlepší obvykle během 2–3 týdnů. Následky optické neuritidy jsou definitivní do 6 měsíců, pak už se nemění. Optická neuritida se může během života několikrát opakovat.

Degenerativní změny

K degenerativním změnám nervových buněk zrakové dráhy může dojít jednak během týdnů až měsíců po prodělané optické neuritidě, jednak i bez této akutní fáze. Vlivem neurodegenerace dochází k úbytku izolované vrstvy nervových vláken sítnice (RNFL) pozorovatelnému při vyšetření optickou koherenční tomografií (OCT). Tato metoda tak umožňuje zachytit i subklinické postižení zraku, a měla by proto měla být součástí pravidelných kontrol v RS centru. Jen se znalostí aktivity nemoci může lékař správně zareagovat.

Metody vyšetření zraku u RS

Kromě klasického vyšetření zraku Snellenovými optotypy (tabulí) a vyhodnocení rychlosti reakce zornic (která se při optické neuritidě zpomaluje) hrají ve vyšetření pacientů s RS významnou roli i metody OCT a vyšetření zrakových evokovaných potenciálů (VEP). Obě tato vyšetření jsou neinvazivní a nebolestivá. OCT vyšetření trvá několik málo minut vsedě s podpěrou brady a čela. Samotný přístroj vysílá na oko pouze slabé a zdravotně nezávadné světelné paprsky. Při vyšetření VEP zdravotní sestra zalepí jedno oko a pacient sleduje blikající šachovnici. OCT umožňuje zobrazit tloušťku RNFL (která je kvůli otoku krátce po optické neuritidě ztluštěna a časem se s ohledem na neurodegeneraci ztenčuje), VEP nám podají informaci o rychlosti vedení vzruchu nervovým vláknem, tedy o demyelinizaci.

Závěr

Postižení zraku při RS má své charakteristiky a lze ho relativně spolehlivě odhalit. Je však třeba se mít na pozoru, pacienta sledovat a jednat rychle. Oddálení léčby může mít zásadní důsledky.

(dos)

Zdroje:
1. Viktorová K. Na pomezí neurologie a oftalmologie. Remedia 2018; 28 (3): 248−251.
2. Lízrová Preiningerová J. Optická koherenční tomografie v neurologii. Maxdorf, Praha, 2020.
3. Kubala Havrdová E. Roztroušená skleróza v praxi. Galén, Praha, 2015.