První systematický popis roztroušené sklerózy (RS) pochází od francouzského lékaře Jeana-Martina Charcota, a to z roku 1868. První zmínka o příznacích této nemoci má však mnohem dřívější dataci. Za jednoho z prvních známých pacientů s RS je považována − na základě popisu jejích zdravotních obtíží − nizozemská světice sv. Lidwina, která žila v letech 1380−1433. Příznaky RS se obvykle projevují náhle, v tzv. atakách, a poté mohou zcela vymizet. Lidé s RS proto byli často považování za zázračně uzdravené a následně svatořečeni.
Až do poloviny minulého století byla léčba roztroušené sklerózy značně iracionální. S rozvojem imunologie však začala pomalu vycházet najevo souvislost postižení centrálního nervového systému s imunitními ději. Postupně se odhaloval autoimunitní charakter této nemoci i úloha jednotlivých složek imunitního systému v patogenezi.
Poznatky posledních dvou dekád minulého století pak již byly zásadní pro vývoj nových léků, které blokují funkce různých buněk v rámci imunitního systému (DMDs − léky modifikující přirozený průběh onemocnění). V roce 1993 byly publikovány první příznivé výsledky s preparátem ovlivňujícím dlouhodobý průběh RS potlačením autoimunitního zánětu. Stálým problémem však zůstává intenzivně studovaná problematika degenerace nervových vláken u RS, která na úkor zánětu převažuje u progresivních forem roztroušené sklerózy. Tyto formy jsou bohužel i v dnešní době jen minimálně farmakologicky ovlivnitelné.
Většina pacientů s RS trpí relabující-remitující formou onemocnění (RRRS). Ta je charakterizována střídáním atak/relapsů (náhlé objevení příznaků v trvání minimálně 24 hodin bez přítomnosti infektu) a remisí (období klidu, s ústupem příznaků). Při tomto subtypu dominuje autoimunitní zánět.
V roce 1969 proběhla vůbec první úspěšná klinická zkouška léčby roztroušené sklerózy. Jednalo se o terapii ataky. Autoimunitní zánět byl potlačen podáním steroidu ACTH. V dnešní době je v léčbě atak RS využíváno vysokých dávek kortikosteroidů (většinou podávaných i.v.), v celkové dávce kolem 3–5 g.
Od roku 1993 se stále objevují nové možnosti terapeutického ovlivnění dlouhodobého průběhu RRRS. V České republice je v současnosti schváleno v této indikaci více DMDs. Dlouhou dobu však nebyla žádná možnost terapie progresivních forem. Primárně progresivní a sekundárně progresivní formy roztroušené sklerózy totiž mají menší podíl zánětlivé aktivity. Převažuje u nich degenerace nervových buněk, kterou zatím nejsme schopni ovlivnit. Léky používané v léčbě relabující-remitující formy u nich zpravidla nejsou účinné. Blízká minulost, současnost, a hlavně budoucnost se tak nese ve znamení výzkumu léčby progresivních forem.
(dos)
Zdroje:
1. Dobson R., Giovannoni G. Multiple sclerosis – a review. Eur J Neurol 2019; 26 (1): 27–40, doi: 10.1111/ene.13819.
2. Havrdová E. Roztroušená skleróza. Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie 2008; 71/104 (2): 121–132.
3. Kubala Havrdová E. Roztroušená skleróza – mýty a skutečnosti. Přednáška Učené společnosti ČR, 18. září 2018. Dostupné na: www.youtube.com/watch?v=hldYmfvLgHA&feature=youtu.be
4. MyMS. History of MS. My-MS.org. Dostupné na: https://my-ms.org/ms_history.htm
5. Bynum C. W. Holy Feast and Holy Fast: The Religious Significance of Food to Medieval Women. University of California Press, Berkeley, 1987.
