Bylo mi 23 let, když jsem začala mít zdravotní problémy. Přisuzovala jsem své obtíže (bolesti zad) tomu, že jsem se od dětství věnovala sportu.
Když jsem navštívila svého ortopeda, bylo mi řečeno, že mé bolesti zad nepatří do jeho oboru a poslal mě k obvodní lékařce, aby mě poslala na další vyšetření. Nikde nic nenašli. Až poslední zastávka vedla na gynekologii - v ten moment jsem měla pocit, že se asi doktoři pletou, že mě přece nemohou tak šíleně bolet záda kvůli gynekologickým problémům - ale ukázalo se, že ano.
Po mnoha vyšetřeních se ukázalo, že mé problémy způsobuje endometrióza. Vůbec jsem netušila, o čem to pan doktor mluví. Ujistil mě však, že je vše v pořádku, a dal mi rovnou termín operace.
Když jsem pak nastoupila k výkonu, byla jsem si jistá. že za týden budu zpátky doma a všechno zase bude tak, jak má být. Po přijímacím pohovoru na oddělení jsem si tak jistá už nebyla. Pan doktor mi řekl, že endometrióza je velkého rozsahu a zasahuje až k pánvi a ke střevům. Proto jsem dostala dotazník, jehož podpisem jsem vyjádřila souhlas s vytvořením (v případě nutnosti) dočasné stomie (ileo). Byla jsem dost v šoku, ani jsem v tomto věku netušila, že nějaký takový pojem existuje. Ale operace byla nutná, a tak jsem po vysvětlení, co to znamená, souhlasila. Začala jsem být velice nervózní, nevěděla jsem, co se bude dít.
Ráno jsem jela na sál s pocitem neznalosti a strachu. Operace trvala dlouhých 9 hodin.
Když jsem se probrala na JIP, hned jsem si sahala na břicho a hledala: kde je?
Stomie tam nebyla a já s pocitem výhry a klidu znovu usnula.
Druhý den jsem byla už na oddělení a pan doktor mi řekl, že operace byla náročná, ale že se jim povedlo skoro vše odstranit. Po dvou dnech jsem se cítila skvěle, v posteli už mě moc neudrželi, chodila jsem na procházky do parku a tam na lavičce jsem plánovala, co všechno mě čeká až se vrátím domů a do práce.
Už mě nic nebolelo, tělo se hojilo a ráno mi pan doktor řekl, že půjdu druhý den ráno domů.
Obvolala jsem rodinu, aby tu radostnou novinku věděli, a začala jsem si pomalu balit. Odpoledne jsem opět strávila venku, bylo nádherně a čas tak rychleji utíkal.
Nemohla jsem se dočkat rána. Po vizitě jsem se ještě nasnídala a pak už jsem jen čekala na propouštěcí zprávu.
Najednou jsem ucítila hroznou bolest v břiše, až mě to posadilo.
Chvilku jsem zůstala sedět a čekala, co se stane. Bolest ustoupila, a tak jsem se raději vrátila na pokoj a sedla si tam.
Po chvíli se bolest vrátila a s větší silou. Zavolala jsem sestru a řekla jsem jí, co se děje.
Měla jsem zůstat v klidu s tím, že to přejde, že mám břicho bolavé po operaci, že je to normální. A tak jsem tedy čekala a ono to bylo horší a horší. Sestra zavolala lékaře. Vzal mě rovnou na vyšetřovnu, aby zjistil, co se děje.
Pak mi oznámil, že mi praskla střeva a jejich obsah teče do dělohy. Přiletěl další lékař a najednou tam byla spousta sester a něco si mezi sebou povídali, já moc nevnímala, byla jsem jinde. Musela jsem znovu na sál.
Stačila jsem jen zavolat rodičům a řekla jim, že se tohle stalo.
Na sál jsem jela skoro okamžitě. Pak už jsem se na JIP vzbudila se sáčkem u pasu.
Když jsem začala trošku víc vnímat, doktor mi všechno vysvětlil a ujistil mě, že se stomie (ileo) musela udělat, aby se mohla střeva uzdravit. Kdyby se stalo, že bych už byla doma a nezačala bych to řešit včas, mohlo mě to stát život. Za pár měsíců bude všechno v pořádku a stomie se zanoří.
Nebylo mi moc dobře, takže bylo jedno, co říká, v ten moment jsem byla já ta chudinka bezmocná, naštvaná, unavená.
Když mě dali zpátky zpátky na oddělení, byla jsem strašně protivná, ale ne na sestry a doktory, ale na sebe samu.
Asi po třech dnech přijela stomasestra z jiné nemocnice, aby mi ukázala, co a jak dělat.
A tak začal můj nový život. Když pak sestra odjela a já zůstala sama s tím sáčkem, rozbrečela jsem se jako malé dítě. Měla jsem plnou hlavu otázek. Proč já? Proč, když mám všechno před sebou? Co budu dělat? Co budu říkat? Jak tohle všechno zvládnu?
Byla jsem tam ještě víc než měsíc, musela jsem být na umělé výživě, tělo se vzbouřilo a nechtělo fungovat. Jídlo jsem nemohla ani vidět. Časem se to začalo zlepšovat, mamka za mnou jezdila den co den. Občas se stavil někdo z práce. Čas zase začal utíkat rychleji.
Když už jsem mohla konečně domů, bylo to pro mně dost těžké, ale doma je doma. Těšila jsem se, až s rodinou odjedu na chatu a budu odpočívat a nabírat sílu. Zjistila jsem, že to není zas tak těžké. Mám dvě nohy a dvě ruce a hlavně žiji. A to se pak člověk na to všechno dívá trochu jinak.
Čas utíkal a má operace, kdy se stomie měla zanořit, se blížila. A já se proto hrozně těšila, až tuhle část svého života budu moci odložit někam hodně daleko do vzpomínek.
Po nástupu do nemocnice se mi opět vrátil do těla ten divný pocit a strach. Ale věděla jsem, že tohle už je něco jiného, tohle mě vrátí zpátky do mého normálního života. Po operaci jsem zase osahávala břicho a nic tam nebylo, srdíčko mi poskočilo a jako by mi někdo vlil do žil novou krev. Brzo jsem mohla domů a byla jsem nadšená.
Ale bohužel jen do doby, kdy jsem musela prvně na toaletu. Bylo to nekončící peklo.
Doktor říkal, že než se všechno srovná a zahojí, bude to chtít čas. Tak jsem čekala, kdy to tedy bude. Po dvou měsících po operaci to bylo stále stejné a horší. Dny byly stejné, 8-9 hodin na toaletě bolesti, omdlévání, šílená únava. Nemohla jsem ani jíst. Byla jsem pořád jen zavřená doma. Nebyla jsem schopná vylézt z bytu, nic mě nebavilo. Byla jsem zoufalá. Už jsem nevěděla, co mám dělat, a jestli je to opravdu takhle složité a dlouhé, než se všechno srovná a zahojí. Neměla jsem se koho zeptat. Pak jsem si nějak četla v časopise, který jsem dostala v nemocnici, když jsem byla stomikem, a našla jsem spojení na klub stomiků. Zkusila jsem napsat a zeptat se, jestli mi mohou nějak poradit, jestli nemají podobné zkušenosti. A dostala jsem kontakt na člověka, který mi dokázal v momentě mého, dalo by se říct psychického, krachu a fyzického dna, porozumět. Povídali jsem si spolu a psali. Tenkrát mi to pomohlo i v rozhodnutí, které jsem udělala. Zjistila jsem, že nejsem sama, že tam někde je spousta lidí, kteří mají stejné nebo podobné problémy jako já. Že nejsem sama.
Po více než dvou letech mého trápení jsem se domluvila s doktorem, že mi udělá zpátky stomii, že to pro mne bude jediné možné řešení.
Abych řekla pravdu, nemohla jsem se té operace dočkat. Představa toho, že budu moci opět vyjít z domu, aniž bych neustále hledala toaletu mě strašně lákala. Na operaci jsem šla poměrně rychle. Věděla jsem, co mě čeká a co se bude dít. Byla jsem naprosto klidná a smířená.
Po necelých 14 dnech jsem byla z nemocnice doma. Začala jsem si zvykat na lepší život. Teď jsem měla (kolo)stomii, zvykla jsem si, že stomii mám na druhé straně těla a že mám jiné sáčky. Ale to nebylo vůbec složité. Během 10 dní jsem byla schopna se sama se svým malým synem vydat do ZOO, vlastně poprvé v jeho životě jsem bez doprovodu mohla jít sama. Byla to pro mne první svobodná procházka po třech letech. Nechci tvrdit, že bych si občas nevzpomněla na to, jak jsem si užívala dříve - bez sáčku u boku - života. Ale kolikrát pak sama sobě musím vynadat, že si stěžuji, když si uvědomím, že život, který mám, je život, který žiji. A žiji jej poctivěji a s úctou. Mne potkalo štěstí, spousta lidí toto štěstí vůbec neměla, a já si této šance na nový život moc vážím. A snažím se svojí zkušeností pomáhat jiným. S pomocí Českého ILCO jsem našla v začátku svého problému pomoc, jak psychickou, tak morální. A pomocnou ruku, kterou jsem od těchto lidí, kteří dělají správnou věc, dostala já, tu pomocnou ruku se já teď snažím podat těm, kteří to potřebují. Jako dobrovolník a pomocník pracuji v pražské kanceláři stomiků České ILCO a starám se o facebook. České ILCO pomohlo mně a já chci pomoci dalším.
Katka
Zdroj: VANĚČEK, Michal, ed. Ať žijí stomici. Praha: Maxdorf, c2014. ISBN 978-80-7345-401-2.
Článek byl použit se souhlasem Nadace T-SOFT ETERNITY a nakladatelství Maxdorf.
