Léčebné působení medu při hojení ran je přičítáno zejména jeho antimikrobiálním a protizánětlivým vlastnostem. Zlepšuje také přirozené samočištění ran, přispívá k eliminaci množství odumřelých tkání v ráně a má antioxidační vlastnosti. Pozitivem je rovněž zmírnění zápachu z rány. Zároveň u bakterií nedochází ke vzniku rezistencí na med a jeho účinné složky.
Med byl jakožto topické antimikrobiální agens užíván v léčbě ran po tisíciletí. První licencovaný produkt na bázi lékařského medu pak přišel na trh v roce 1999 a dnes jsou přípravky z medu široce používané. Užívají se v léčbě traumatických poranění kůže, popálenin, mokvajících ran a dekubitů a také k ošetření chirurgických řezů. Seckam a Cooperová se ve své přehledové práci zaměřili na výsledky laboratorních výzkumů zaměřených na mechanismy působení medu v léčbě ran.
Med lze považovat za antimikrobiální agens se schopností zlepšovat hojení ran. Z pohledu chemického rozboru je med směsí látek se známými antimikrobiálními vlastnostmi a dále bioaktivních látek, jejichž vlastnosti a mechanismy působení jsou nově odhalovány.
Antimikrobiální aktivitu prokazují například methylglyoxal a leptosin. Antimikrobiálně působí také peptid zvaný včelí defensin, jenž je součástí imunitního systému hmyzu a který je obsažen v přípravku Revamil. Většina typů medu dále obsahuje enzymy zodpovědné za tvorbu peroxidu vodíku. Výjimkou je v tomto případě manukový med, který netvoří detekovatelné množství peroxidu vodíku.
Med má široké spektrum působení proti bakteriím a houbám. Z grampozitivních bakterií byla prokázána inhibice růstu u Staphylococcus aureus (a to i u u kmene MRSA rezistentního vůči antibiotikům), rodu Enterococcus (i u vankomycin-rezistentních enterokoků — VRE), Bacillus subtilis, u koaguláza-negativních bakterií rodu Staphylococcus i u rodu Streptococcus. Z gramnegativních bakterií vykazují citlivost na med Pseudomonas aeruginosa, bakterie rodu Stenotrophomonas, Escherichia coli a Acinetobacter baumannii.
Eliminace počtu bakterií je také pravděpodobně vysvětlením dezodoračního efektu medu u chronických ran.
Bakterie v biofilmu jsou vůči působení medu odolnější než volné planktonní bakterie a pro rozrušení již zformovaného biofilmu je potřeba vyšší koncentrace medu než pro zamezení jeho tvorbě. Přesto med vykazuje in vitro účinky i proti bakteriím v biofilmu například u S. aureus (včetně MRSA), P. aeruginosa, VRE a Streptococcus pyogenes.
Ve studiích zabývajících se případným vznikem kmenů bakterií rezistentních vůči medu a jeho antimikrobiálním složkám byly bakterie vystaveny nízké koncentraci manukového medu. Nebyl pozorován vznik rezistence. Lze tedy předpokládat, že riziko vzniku kmenů bakterií rezistentních vůči medu je do budoucna i při jeho širokém medicínském používání velmi nízké.
Gethinová a Cowman prokázali lepší samočištění rány ve srovnání s hydrogelem. Díky zásaditému pH, které med vytváří, je podporována funkce proteáz v chronických ranách a to přispívá k lepšímu odbourávání odumřelé tkáně.
Osmotický efekt medu zlepšuje průtok lymfy tkání a vede k redukci množství bakterií. S lymfou se do prostředí rány dostává zvýšené množství plasminogenu. Ten je tzv. aktivátorem plasminogenu přeměněn na plasmin, který se podílí na autolytickém čištění rány. U chronických ran však dochází k inaktivaci aktivátoru plasminogenu působením makrofágového PAI (plasminogen activator inhibitor). Med má schopnost inhibovat působení PAI a tím přispívá ke zvýšené aktivitě plasminu v ráně.
Med má díky obsahu fenolů schopnost vychytávat volné radikály vytvářené neutrofily v prostředí chronické rány. Tím přispívá ke zmírnění poškozování tkání a omezení další infiltrace neutrofilů. Antioxidační působení je jedním z vysvětlení protizánětlivých účinků medu, které byly demonstrovány několika studiemi na zvířecích modelech.
Přestože stále panuje určitá skepse ohledně medicínského používání medu, považují autoři med za jednu z možných alternativ tradiční léčby a vzhledem k celosvětově rostoucímu výskytu bakterií rezistentních vůči ATB je takovéto hledání alternativ nezbytné. Med navíc vedle antimikrobiálního působení vykazuje i další příznivé efekty, zejména v hojení chronických ran.
(norg)
Zdroj: Seckam R., Cooper R. Understanding how honey impacts on wounds: an update on recent research findings. Wounds Int 2013; 4 : 20−24.
