Zranění bez jizev: pomáhat druhým a přitom nevyhořet

Jako zdravotník jsem v sobě dlouho nosila touhu vycestovat, vydat se na nějakou humanitární misi, poznat jiné prostředí, pomoci tam, kde je to potřeba. Vždy se však objevilo „někdy jindy“ nebo „ještě ne teď“. Letos se naskytla možnost, která ve mně po letech opět probudila tuto myšlenku.

Naskytla se mi příležitost vycestovat v průběhu letních prázdnin na krátkodobou dobrovolnickou výpravu na dětský tábor na Ukrajinu, kde jsem zastávala dvojroli vedoucího a zdravotníka. Nemusela jsem se vzdávat svých závazků na dlouho, a přitom jsem cítila, že bych mohla být užitečná. Práce s dětmi je pro mě něčím, co mě naplňuje a dává mi smysl, protože v ní cítím spontánnost, blízkost a naději, a právě to mi přišlo důležité vnést i do místa, kde realita bývá tvrdá.

Budování přátelství i angličtina

Cílem tábora nebylo jen poskytnout dětem krátkodobou úlevu, ale také pomoci jim obnovit jejich každodenní rutinu. Vytvářeli jsme společně s ukrajinským týmem prostor pro hru, rozvoj anglického jazyka, interakci s ostatními dětmi a budování nových přátelských vztahů. Ve spolupráci s místními pastory jsme dětem nabízeli příležitost k reflexi, sdílení a nacházení útěchy v duchovních hodnotách, které jim pomáhaly čelit výzvám, s nimiž se setkávají v každodenním životě.

Setkání s dětmi a ukrajinským týmem předcházel společný trénink, který se ukázal být skvělým časem pro sdílení a vzájemnou podporu. Nadcházející den nás čekala cesta směrem na jih k rumunským hranicím, kde se nacházel samotný tábor.

Být zdravotníkem v prostředí, kde anglicky komunikovala jen část vedoucích, byla výzva, avšak i přesto mě překvapilo, jak rychle jsme si i skrze jazykovou bariéru dokázali porozumět. Ukázalo se, že když jde o důvěru, respekt a společný cíl, není potřeba znát všechna slova. Mluvili jsme očima, úsměvy, gesty, často i mlčením, které bylo výmluvnější než jakákoli věta.

Sdílení příběhů

Zcela zásadní pro mě byly i chvíle, kdy jsme s mými přáteli a vedoucími seděli večer po programu a oni začali sdílet své příběhy. Někdy opatrně, jindy s náhlým pohnutím, které se už nedalo zadržet. Byly to okamžiky plné slz, ale i obrovského obdivu. Obdivu k jejich síle, odvaze a vnitřní stabilitě, s níž čelí situaci, kterou si mnozí z nás neumíme ani představit, protože i skrze vše, čím si prošli, dokázali být otevření, laskaví a vděční. A právě to mi nejvíc ukázalo, co znamená skutečná odolnost.

Mnozí účastníci si nesli hluboké rány, ať už v podobě prožitého bombardování, ztráty blízkých, nuceného opuštění domova. Pro některé z nich je realitou i to, že jejich otcové bojují na frontě, což přináší do života mladého člověka další vrstvu nejistoty a psychického napětí.

Každé dítě se vyrovnávalo se situací svým vlastním způsobem. Některé děti toužily po blízkosti někoho, kdo je podpoří, po objetí a možnosti zažít pocit bezpečí. Jiné byly naopak uzavřené, odtažité a delší čas vzájemnou interakci spíše nevyhledávaly. Postupně však, jak si vytvářely přátelské vazby s ostatními táborníky, se i ony začaly otevírat a vnášet do tábora více radosti.

Během tábora jsem fungovala v plném nasazení – soustředěně, zodpovědně, s pocitem, že musím být silná pro ostatní. Všechny děti si pod mým vedením procvičily základy poskytnutí první pomoci. Až po návratu domů jsem si plně uvědomila, jak hluboko mě zážitky tábora zasáhly.

Moje nejsilnější zážitky

Jeden moment mi zůstane v paměti jako silný důkaz toho, že to, co děláme, má smysl. Byl to chlapec, který na začátku tábora působil uzavřeně. Nehovořil anglicky, což mezi námi vytvářelo komunikační bariéru, a zpočátku se vyhýbal jakékoli interakci nebo společným aktivitám. Teprve během výletu do hor, když jsme dosáhli vrcholu a na chvíli se zastavili, se stalo něco, co mě hluboce dojalo – chlapec mě náhle objal. Tento okamžik byl pro mě jasným důkazem, že náš čas strávený s těmito dětmi skutečně pomáhá, že pro ně vytváříme prostředí, kde se mohou cítit bezpečně a milovaně.

Dalším velice silným zážitkem pro mě bylo uvědomění si vlastní zranitelnosti v okamžiku, kdy Rusko v průběhu večera zaútočilo na Černovickou oblast, která byla doposud považována za jednu z nejbezpečnějších. Bylo to v noci, kdy raketové útoky a zvuk stíhacích letadel se přibližovaly, že jsem je slyšela, jak se rozléhají vzduchem. V ten okamžik jsem pocítila neuvěřitelný strach. Několik poplachů jsme zažili bezprostředně po příjezdu na Ukrajinu, ale tento zážitek byl jiný. Byla to situace, která se zdála být blíže, konkrétní a neodvratná.

Strach byl silnější, než jsem očekávala. Žádné zkušenosti, které jsem doposud měla, mě neochránily před bezmocí, kterou jsem v tu chvíli cítila. Ten zvuk, pocit blízkosti nebezpečí, to bylo něco, co jsem do té doby zažila jen ve zprávách, ale nikdy v takové intenzitě a v tak těsné blízkosti svého každodenního života. V okamžiku, kdy jsem čelila vlastní zranitelnosti a strachu, jsem si uvědomila, jak křehký je náš pocit bezpečí, a jak snadno se může všechno změnit.

Co jsem si z cesty odnesla

Byla to cesta nejenom do jiného světa, ale i dovnitř sebe sama, nikoli v hrdinském slova smyslu, ale v tichých chvílích, kdy člověk čelí vlastním emocím, nejistotám a otázkám. Poznala jsem své vlastní limity, které je potřeba umět přijmout, ale také jsem v sobě objevila klid, odolnost a sílu, což by se mi možná nikde jinde nestalo.

Jako zdravotníci jsme často zvyklí potlačit své vlastní emoce, neukazovat slabost a být oporou druhým. Málokdy si připouštíme, že i my máme své limity. Na táboře jsme všechny ty pocity podvědomě potlačovali, soustředili se na přítomnost a potřeby dětí, ale když jsem se vrátila domů, začaly všechny ty potlačované emoce vyplouvat na povrch. Měla jsem pocit, že má vlastní odolnost byla narušena.

Teprve, když se všechno kolem zpomalilo, jsem začala cítit vnitřní tlak, který se postupně proměnil v myšlenku, že jsem jako zdravotník selhala. Cítila jsem, jako bych nebyla dost připravená, dost silná nebo dost „profesionální“ na to, co všechno jsem prožívala. Bylo pro mě velmi těžké o tom s někým hovořit, ale nakonec jsem se rozhodla svěřit se kolegyni, která je pro mě nejen profesním, ale i lidským vzorem. Právě k ní jsem si našla důvěru a rozhodla se sdílet to, co jsem ve svém nitru dlouho potlačovala. Když jsem vyslovila ten těžký pocit selhání, něco se uvolnilo. Nešlo o okamžité řešení, ale o ujištění, že to, co prožívám, je přirozená reakce na neobvyklou situaci.

Uvědomila jsem si, že člověk nemusí vyjet daleko za hranice, ani se ocitnout uprostřed války, aby v sobě objevil nové pohledy na svět a pochopil, co je skutečně důležité. Někdy stačí být dost blízko druhému člověku, a zároveň dost blízko sobě samotnému. Možná to nejdůležitější, co jsem si z toho všeho odnesla, je poznání, že péče o druhé by nikdy neměla být na úkor nás samotných. Umět si říct o pomoc, svěřit se, nechat se podržet – to není slabost, ale síla. Vím, že bez podpory lidí okolo sebe bych touto zkušeností neprošla stejně, a právě za tuto oporu cítím hlubokou vděčnost, protože díky nim vím, že i bolestivé zkušenosti mohou nést hluboký smysl, pokud jim dovolíme nás proměnit.

Nezapomínejme, že i my potřebujeme podporu a péči, která je zásadní pro naši duševní pohodu a schopnost dlouhodobě vykonávat tuto náročnou profesi s láskou.

Mgr. Lucie Mészárosová, DiS.
všeobecná sestra

Foto: JV European Camps