Ilja Iljič Mečnikov (16. 5. 1845–15. 7. 1916)


Autoři: Josef Švejnoha
Vyšlo v časopise: Hojení ran 7, č. 1: 13-14, 2013
Kategorie: Kapitoly z historie

Známý ruský přírodovědec Ilja Iljič Mečnikov je ve světové medicíně považován za jednoho z objevitelů imunity, za objevitele fagocytózy a vědce, jenž měl velké zásluhy na rozvoji srovnávací patologie, evoluční embryologie a mikrobiologie.

Obrázek: Wikipedia

Narodil se v Sivanokopce u Charkova v rodině důstojníka carské gardy a majitele dolů na Ukrajině. V roce 1864 dokončil studia přírodních věd (dal se zde zapsat na matematicko-fyzikální fakultu) v Charkově a získal hodnost kandidáta. Jak uvádí americký spisovatel Paul Henry de Kruif (1890–1971) ve své knize „Lovci mikrobů“, tehdy poněkud neskromně prohlásil: „Jsem snaživý i schopný, jsem od přírody nadán – chci se stát významným badatelem!“. Tento americký spisovatel o něm později, jako o „divokém Rusovi“, napsal, že „Koch, přesný lovec mikrobů, by mu byl sotva svěřil i jen otírat drobnohled...“.

Tehdy vysedával dlouho do noci, pil spousty čaje a vykládal svým mladým přátelům o ateismu, až mu začali přezdívat „Boganět“. Na zkoušky se však vždy dokázal díky své vynikající paměti připravit skvěle. Rozesílal do redakcí výsledky svých pozorování, a když je redaktoři nechtěli tisknout, vážně uvažoval o sebevraždě.

Následující tři roky byl na studijní cestě v Itálii a v Německu, kde se na různých přírodovědeckých fakultách (především na ostrově Helgolandu, v Giessenu, Würzburgu a v Mnichově) zabýval hlavně zoologií. V roce 1867 se vrátil do vlasti již důkladně připraven na vědeckou dráhu a získal docenturu zoologie na univerzitě v Oděse a o tři roky později byl jmenován profesorem na univerzitě v Novorossijsku. Ve svých 23 letech se oženil s Ludmilou Feodorovičovou, jež měla těžkou plicní tuberkulózu (ke svatebnímu obřadu musela být donesena na nosítkách). Ludmila zemřela po čtyřech letech, Mečnikov po ní velice truchlil a znovu mu přišla na mysl sebevražda. Tyto myšlenky zapudil až po dalších dvou letech, kdy se oženil se svou druhou ženou – teprve sedmnáctiletou Olgou, nadanou malířkou a sochařkou, s níž měl několik dětí.

Do Oděsy se znovu vrátil v roce 1882, aby tu ve spolupráci s jiným ruským přírodovědcem Nikolajem Fjodorovičem Gamalejou (1859 –1949) zorganizoval první bakteriologickou laboratoř v Rusku, kde se očkovalo proti vzteklině (byla to po Pasteurově ústavu v Paříži teprve druhá laboratoř tohoto druhu na světě). O čtyři roky později se stal ředitelem zdejšího bakteriologického ústavu, v nějž se původní laboratoř přeměnila.

Rozpory s reakčními kruhy a odpor k carskému samoděržaví přinutily Mečnikova v roce 1888 opustit Rusko. Nejprve se vydal na italský ostrov Sicílie, kde si zařídil amatérskou laboratoř s kouzelným výhledem na moře. Zkoumal tady trávicí pochody mořských hvězdic a hub. Přednášel ve Vídni a později se usadil v Paříži, kde pracoval v Pasteurově ústavu. Založil tu laboratoř, jež se stala centrem světové lékařské vědy. V roce 1904 se stal druhým ředitelem ústavu a v této funkci působil až do své smrti.

V roce 1902 se stal členem Petrohradské akademie věd a postupně pak členem mnoha světových akademií věd a vědeckých společností (mj. Newyorské, Philadelphské a Bruselské akademie věd), slavná univerzita v anglickém Cambridge mu udělila čestný doktorát. V roce 1908 získal nejvyšší možné ocenění – byla mu společně s německým bakteriologem a biochemikem Paulem Ehrlichem (1854–1915) udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za práci o imunitě.

Svou činností bezprostředně navázal na práce slavného francouzského vědce Louise Pasteura (1822–1895). V prvním období své vědecké činnosti rozpracovával Mečnikov darwinismus a podrobil kritice teorii britského ekonoma Thomase Roberta Malthuse (1766–1834) o nebezpečí přelidnění světa. Své názory tehdy uveřejnil ve spisech „Antropologie a darwinismus“ (1875). Významné jsou jeho úvahy o potřebě přepracování zoologie na evolučních principech. Podrobně se zabýval embryologií bezobratlých. K jeho významným objevům patří zjištění nitrobuněčného trávení u živočichů.

Další Mečnikovův výzkum byl zaměřen na objev fagocytárních vlastností leukocytů a buněk sleziny. Zjistil, že bílé krvinky mají v lidském těle schopnost pohlcovat a rozpouštět bakterie, které vnikly do těla. Toto pohlcování nazval fagocytózou a bílé krvinky s těmito vlastnostmi pak nazval fagocyty, „žravé buňky“ (z řeckého fagos = život a kytos = dutina, buňka). Dospěl k závěru, že fagocyty se významnou měrou podílejí na překonávání různých infekcí v organismu. Objev fagocytózy, který vedl k zjištění nových souvislostí etiologie zánětů jako aktivní reakce organismu, publikoval v roce 1883 při přednášce v Kyjevě. V Paříži o tom později vydal práci nazvanou „Přednášky o srovnávací patologii zánětu“ (1892).

Plných 25 let Mečnikov překonával nedůvěru a odpor vědeckých kruhů k této své teorii. Prohlásil, že „současná patologie se musí zabývat celým živočišným světem“, což byla na svou dobu převratná myšlenka. Teprve když anglický bakteriolog irského původu Almroth Edward Wright (1861–1947) objevil v roce 1903 opsonin a dokázal, že právě tato látka podněcuje fagocyty k většímu zneškodňování bakterií, došla jeho teorie uznání. Profesor Ivan Lesný (1914–2002) ve své knize „Slavní lékaři“ připomíná, jak v roce 1883 Mečnikov energicky vystoupil proti názoru německého lékaře Roberta Kocha (1843–1910) na vznik infekcí, který nazval jednostranným. Zdůrazňoval vlastní síly organismu, jenž si proti infekcím pomáhá sám.

Evoluční metody srovnávací patologie Mečnikov uplatnil i při rozpracování teorie imunity. Tomuto problému věnoval své práce „Etiologie a profylaxe infekčních chorob. Imunita“ (1899) a „Imunita při infekčních chorobách“ (1901). V těchto spisech vyložil i úlohu fagocytózy při imunologických procesech, jak uvádí slovenský historik doc. MUDr. Ján Junas ve své knize „Průkopníci medicíny“. Další důkazy správnosti své teorie uvedl v práci „Učení o fagocytech a jeho experimentální základy“ (1904). V Paříži se Mečnikov věnoval i rozpracování otázek epidemiologie cholery a tuberkulózy.

Originální je také Mečnikovova teorie o příčinách stárnutí, které viděl v chronické otravě, vyvolané bakteriálními jevy ve střevech. Tato jeho teorie vycházela z působení určitého druhu bakteriální flóry v tlustém střevě s možností ovlivnění požíváním kyselého mléka jako profylaktického prostředku proti stárnutí. Někteří chirurgové na základě těchto jeho úvah byly dokonce ochotni odoperovávat svým pacientům celé tlusté střevo... Tato jeho teorie působení bakterií mléčného kvašení na ničení hnilobných bakterií podnítila vědecké práce o antibiotikách – Mečnikov již v roce 1894 popsal antibiózu. V této souvislosti čerpal ze zkušeností dlouhověkých bulharských venkovanů a propagoval požívání jogurtů. Lidé mu posílali staré psy a opelichané kocoury, na zahradě měl starého želvího samečka – a na zvířatech zkoumal postup stárnutí.

Mečnikova nenechávaly chladnými ani obecné celospolečenské problémy. Šlo mu o podporu vědy na každém kroku. Tomáš Řezáč ve svém medailonu Mečnikova v „Přemožitelích času č. 4“ připomíná, jak Mečnikov spolu se slavným ruským chemikem Dmitrijem Ivanovičem Mendělejevem (1834–1907) a dalšími významnými ruskými vědci spolupodepsal návrh, který požaduje, aby ruská Akademie věd poskytla podporu na výzkumy učiteli matematiky a fyziky z provincionální Kalugy – pozdějšímu slavnému ruskému vědci Konstantinu Eduardoviči Ciolkovskému (1857 –1935), jednomu ze zakladatelů světové kosmonautiky.

A jaký byl Mečnikov jako člověk? Děti z pařížského předměstí Sevres mu podle jeho vzhledu říkaly „Mikuláš“. Posledních 20 let svého života nepil žádné alkoholické nápoje a nekouřil. Přímo úzkostlivě dodržoval hygienu (např. rohlíky mu posílali ve zvláštních sterilizovaných papírových sáčcích). Stále podroboval zkoumání své tělesné šťávy.

Méně známé jsou jeho práce o přenášení dědičných vlastností získaných mikroorganismy, především bakteriemi, vlivem prostředí. Mečnikov je i autorem filozofických děl vycházejících z materialismu a zdůrazňujících využití vědy k zajištění lepší budoucnosti lidstva. Tomu jsou věnovány dvě jeho práce z roku 1903 – „Úvahy o podstatě člověka“ a „Optimistické eseje“. Význam Mečnikova doplňuje jeho učitelská činnost – vychoval celou řadu mikrobiologů a epidemiologů světového jména.

Mgr. Josef Švejnoha

U kombinátu 39

100 00 Praha 10


Štítky
Chirurgie všeobecná Sestra Domácí péče
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se