Flatulence neboli plynatost. K čemu je nám vlastně dobrá?
Zřejmě každý z nás zažil situaci, kdy jej po vydatné porci fazolí k obědu večer „pěkně“ potrápily střevní plyny. O to horší momenty nastávají, pokud nás čeká nějaká významná společenská událost. Když pomineme nežádoucí zvukové (a pachové) efekty, co se v našem těle při plynatosti vlastně děje?
Chodící vodíkové vzducholodě
Střevní bakterie jsou schopny z každého gramu komplexních sacharidů vyprodukovat přibližně 330 ml plynného vodíku, což při průměrném příjmu 40 g denně odpovídá přibližně 12 litrům tohoto explozivního plynu. Z bezpečnostního pohledu to představuje značné riziko výbuchu jak pro producenta plynu, tak pro jeho blízké okolí. Jak je tedy možné, že například u kuřáků pravidelně nedochází k tragédiím typu Zeppelin LZ-129 Hindenburg?
Lidské tělo má několik mechanismů, jak se vodíku ve střevě zbavit. Kromě prostého vypouštění análním otvorem dochází i k jeho absorpci do krevního oběhu s následnou eliminací plícemi a také k další metabolizaci plynného vodíku bakteriemi střevní mikrobioty. Některé bakterie tak tvoří sulfan čili sirovodík (plyn s charakteristickým zápachem zkažených vajec), ten je ovšem také velmi hořlavý. Výbušný potenciál fermentačních reakcí snižují zástupci archeí (archebakterií), kteří jsou schopni přeměňovat vodík a oxid uhličitý na metan a vodu.
Jaké je tedy složení střevních plynů?
Až čtvrtina vypouštěných plynů je tvořena směsí kyslíku a dusíku ze spolykaného vzduchu, zbylé tři čtvrtiny se skládají z oxidu uhličitého, vodíku a metanu vyprodukovaných střevní mikrobiotou. Americký gastroenterolog Michael Levitt se svým týmem provedl v roce 1997 studii na 10 zdravých mužích a 6 ženách, kterým byly do konečníku zavedeny rourky a po dobu 4 hodin byla měřena produkce plynů.
U 7 subjektů byl dominantním plynem oxid uhličitý, u 6 vodík a 3 dobrovolníci vypouštěli zejména dusík. Metan byl detekován pouze u 4 účastníků. V průběhu měření dobrovolníci vypouštěli plyny 3× až 9×, s průměrným objemem 100 ml na jednu expulzi. Celkové množství plynů se u jednotlivých subjektů značně lišilo: od 106 ml do 1657 ml. Osoba s největším objemem plynů vypustila během měření do atmosféry přes 0,5 l vodíku.
Je to vůbec normální?
Australští gastroenterologové z nemocnice v Randwicku byli znepokojeni postupem některých svých pacientů, kteří se v zájmu omezení nadýmání začali vyhýbat potravinám s vysokým obsahem vlákniny. V roce 1998 proto provedli observační studii flatulenční frekvence v závislosti na příjmu vlákniny. Analýzy se účastnilo 60 mužů a 60 žen ve věku 17–67 let, kteří si 3× denně zaznamenávali počet upuštění střevních plynů, příjem vlákniny a také to, zda pili pivo.
Průměrná denní frekvence flatulence byla 12,7 (rozptyl 2–53) u mužů a 7,1 (rozptyl 1–32) u žen. Intenzita flatulence signifikantně korelovala s příjmem vlákniny. Účastníci mužského pohlaví udávali aromatičtější větry po konzumaci piva. Autorka studie, nutriční specialistka Rosemary Stantonová, suše konstatuje: „Naše studie ukázala, že prdění je prostě normální. Doufám, že lidé budou na základě našich výsledků připraveni jíst více vlákniny.“
Všechno, co jste kdy nepotřebovali vědět o meteorismu
Na závěr tedy zbývá už jen odpovědět na ikonickou otázku z komedie S tebou mě baví svět: „Tatí, a prdí taky hadi?“
Ano! A někteří (například korálovec arizonský či užovka Gyalopion canum) tzv. kloakální praskání dokonce používají k zastrašení predátorů. Každé takové lupnutí způsobené expulzí vzduchu z kloaky dosahuje hlasitosti kolem 50 decibelů, trvá asi 0,2 sekundy, je slyšitelné ze vzdálenosti až 2 metry a může být podle potřeby několikrát opakováno!
(este)
Zdroje:
1. Extance A. Explainer: The chemistry of farts. Royal Society of Chemistry 2016 Dec 21. Dostupné na: www.chemistryworld.com/news/explainer-the-chemistry-of-farts/2500168.article
2. Strocchi A., Levitt M. D. Maintaining intestinal H2 balance: credit the colonic bacteria. Gastroenterology 1992; 102 (4 Pt 1): 1424–1426, doi: 10.1016/0016-5085(92)90790-6.
3. Suarez F., Furne J., Springfield J., Levitt M. Insights into human colonic physiology obtained from the study of flatus composition. Am J Physiol 1997; 272 (5 Pt 1): G1028–1033, doi: 10.1152/ajpgi.1997.272.5.G1028.
4. Bolin T. D., Stanton R. A. Flatus emission patterns and fibre intake. Eur J Surg Suppl 1998; 582: 115–118, doi: 10.1080/11024159850191553.
5. Young B. A., Meltzer K., Marsit C., Abishahin, G. Cloacal popping in snakes. J Herpetol 1999; 33 (4): 557–566, doi: 10.2307/1565572.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.