V první fázi dochází vlivem vlhka a zvýšené teploty k otoku a maceraci pokožky. Takto zasažená kůže je náchylnější k poranění při tření a odírání, ale také k pronikání bakterií či toxinů. Vůbec nejčastěji se pak v postižených místech objevuje kandidóza, proto je vždy nutné pomýšlet na možnou sekundární infekci. Následně se rozvíjí zánětlivá reakce, která již vede k porušení kožního krytu. Poškození se může prohlubovat, hrozí vznik puchýřů či vředů, a v závažných případech může dojít dokonce k obnažení dermis. Inkontinenční dermatitida vždy postupuje od povrchových vrstev kůže dolů do hloubky.
Nejčastěji bývají zasaženy perineum, perigenitální oblast, hýždě, stehna a dolní část břicha. Poškození způsobuje pacientům značný dyskomfort − od pálení či svědění až po silné bolesti, které narušují spánek a snižují kvalitu jejich života.
Dalšími faktory, které mohou přispívat k rozvoji nebo zhoršení inkontinenční dermatitidy, jsou nedostatečná či nevhodná péče o pokožku, používání nekvalitních pomůcek nebo jejich nedostatečná výměna. Pro inkontinentní pacienty je určena speciální kosmetika, jež na rozdíl od klasických mýdel chrání a nedráždí kůži. Vhodné je vyhnout se také častému oplachování kůže vodou a používání žínek a ručníků, které mohou způsobit povrchové léze. Rizikovou skupinu tvoří především starší, podvyživení či imobilní pacienti a také ti, u nichž je přítomná kombinace močové a fekální inkontinence.
V klinické praxi často dochází k obtížné identifikaci onemocnění, protože bývá zaměňováno za dekubity, které však vznikají na podkladě dlouhotrvající expozici tlaku − poškození tak vzniká nejprve v hlubších vrstvách měkkých tkání a kůže a šíří se k povrchu. Není ale výjimkou, především u imobilních pacientů, že se oba typy poškození kůže vzájemně kombinují.
Odlišit inkontinenční dermatitidu od dekubitů může pomoci zabarvení kůže v místě poškození. Inkontinenční dermatitida se zpočátku jeví jako erytém v barvě od růžové po červenou a postižené oblasti mívají špatně definované okraje, zatímco u dekubitů mívá zasažená lokalita výrazně tmavé až kaštanové zabarvení, někdy s přítomností nekrózy, a rozvíjejí se typicky nad kostními prominencemi.
Základem úspěšné terapie inkontinenční dermatitidy je správná diagnóza a zavedení režimových a preventivních opatření. Ta spočívají v zamezení dlouhodobého kontaktu kůže s močí nebo stolicí používáním kvalitních prodyšných pomůcek s vysokou absorpční kapacitou, důsledná hygiena a ochrana kůže a v neposlední řadě šetrně prováděná ošetřovatelská péče při polohování a hygieně pacienta s cílem snížit riziko poškození kůže třením a odíráním. Důležitá je také dostatečná hydratace pokožky a aplikace produktů ovlivňujících odolnost kůže a podporujících bariérovou funkci kůže.
(mraf)
Zdroje:
1. Zímová J., Zímová P. Péče o kůži při inkontinenci moči a stolice. Urologie pro praxi 2015; 16 (1): 16–20.
2. Beeckman D. et al. Proceedings of the Global IAD Expert Panel. Incontinence-associated dermatitis: moving prevention forward. Wounds International, 2015. Dostupné na: www.woundsinternational.com
