Český červený kříž (ČČK) organizuje ve větších městech jednodenní kurz moderního ošetřovatelství, jehož smyslem je naučit dobrovolníky to nejzákladnější: stlaní postelí s pacientem na lůžku, péči o hygienu pacienta, komunikaci s pacientem... a v neposlední řadě schopnost vyrovnat se s jeho smrtí. A tak jsem se přihlásila. I tento naprostý základ se ukázal být v následujícím měsíci klíčový, protože jsem byla od první minuty vhozena do plného provozu, abych odlehčila personálu, který už byl v této době mnohdy na pokraji sil.
Na začátku kurzu jsme se seznamovali s dalšími dobrovolníky a pestrost profesí mě nepřestávala udivovat. Vedle mě seděla psycholožka, následoval farář, kluci z IT oborů atd. Všechny nás spojovala touha být nápomocní v době, kdy nemůžeme plně vykonávat své profese a kdy máme nadbytek volného času, který buď využijeme remcáním na vládní opatření, nebo půjdeme přímo do akce. Zvolila jsem to druhé.
Po získání certifikátu jsem měla do týdne práci na oddělení pro pacienty FNKV, kteří se potkali s COVID-19-pozitivním člověkem. Jeden den jsem se šla vrchní a staniční sestře představit a druhý den „vstávačka“ ve 4.40 s naskočením do první 12hodinové směny jako sanitářka vykonávající práci při absenci kmenových zaměstnanců. Ani ve snu mě nenapadlo, že půjdu okamžitě k pacientům a teoretické informace si rovnou vyzkouším v praxi.
Přístup k pacientům byl takový, že každý z nich je potenciálně infikovaný, a tak se každý pokoj bere jako izolace. Znamená to nechávat část svého ochranného obleku v infekčních červených pytlích a pro další pokoj se znovu přiobléct do nového. Kompletní oděv sestával z klasického bílého oblečení, jednorázového pláště a pogumované pláštěnky s kapucí. Na nohou jednorázové návleky, na hlavě čepec, na rukou dvoje rukavice. Přes obličej respirátor, přes něj rouška a přes celý obličej ještě štít (viz foto). Když se půl hodiny shýbáte v plné výstroji nad nemohoucím pacientem, manipulujete s ním, myjete ho, převlékáte, máte pocit, že můžete jít rovnou do sprchy. Avšak takových lůžek vás čeká ještě 13 a směna pokračuje ještě dalších 11 hodin.
„Nedostatkem personálu trpí české zdravotnictví i v normálních dobách, ale při větším tlaku, jakým covidové období bezesporu je, jsme opravdu vděční za pomoc zvenku. Že se někdo mimo obor přihlásí z dobré vůle, je z mého pohledu obdivuhodné a tyto lidi považuji za neskutečně srdečné. Jsou stoprocentně využiti a bez nich bychom brzy vyhořeli a odpadli únavou, která je i tak dost velká,“ svěřuje se kolegyně − profesionální sanitářka, která ve FNKV pracuje přes 5 let.
Když se zpětně podívám na svůj zápal, se kterým jsem chtěla jít do akce a pomoci, ničeho nelituji, a to především kvůli pacientům. Jejich věkový průměr na našem oddělení odhaduji na 80 let a drtivá většina skutečně nebyla schopná vstát z postele a byla odkázána pouze na naší péči. „Na slovní nebo neverbální vyjádření vděčnosti v životě nezapomeneme a nepřestane nás hřát u srdce,“ shodujeme se s další dobrovolnicí, která ale dodává, že by si přála mít více prostoru a času pro komunikaci s pacienty, kteří psychicky trpí kvůli dlouhodobé nemožnosti návštěv svých nejbližších.
Na druhou stranu po této zkušenosti nelituji ani svého rozhodnutí jít do vědního oboru parazitologie a stát se vědeckou pracovnicí. Přestože práce zdravotnického personálu je neskutečně záslužná a před mnohými, se kterými jsem měla tu čest se potkat, se hluboce klaním a mají můj respekt, moje funkce „podkoního“ = sanitáře, tedy nejnižšího článku tohoto silně hierarchického systému, mě utvrdila v tom, co se často proslýchá. Totiž že v nemocničním prostředí se až příliš potrpí na tituly, funkce a podobná, z mého pohledu, mnohdy zkreslená měřítka. Dokážu pochopit, že personál je přepracovaný nebo i otrávený z toho, že byl nedobrovolně přesunut ze svého kmenového oddělení na oddělení připomínající „eldéenku“, ale my dobrovolníci jsme poslední, kterým by se to mělo dávat najevo, jelikož to děláme ze své vlastní vůle.
Nerada bych házela vše do jednoho pytle. Potkala jsem se s mnoha profesionálními zdravotníky, pro něž tato činnost není povoláním, ale skutečným posláním. Nicméně už se těším zpět na naše pracoviště, kde se docenti nepovyšují nad doktory a doktorandi nad magistry, a kde táhneme za jeden provaz nejen v těchto těžkých časech.
RNDr. Mgr. Tereza Leštinová, Ph.D.
Katedra parazitologie PřF UK
redakce MeDitorial
