Odborná diagnostika při konzultaci k halitóze musí přesáhnout rozsah běžné stomatologické prohlídky. Informace získané při konzultaci se liší od všeobecné anamnézy odebírané ve stomatologické ordinaci. Anamnéza u pacientů trpících halitózou rovněž slouží k identifikaci pacientů s halitózou, která má psychický původ v raném stádiu, takže je možné provést správná opatření (Nagel a kol. 2006). Halitóza může být úspěšně léčena pouze tehdy, když jsou shromážděny a vyhodnoceny všechny údaje z anamnézy a klinická data týkající se halitózy. Úspěch léčby lze tedy předpokládat pouze tehdy, když je přizpůsobena jednotlivým pacientům. V mnoha případech je každý typ standardní léčby odsouzen k neúspěchu.
Pacienti se zpravidla zdráhají o své halitóze mluvit, protože mají stále vysoké zábrany zeptat se na tento problém svého stomatologa. V zásadě existují dva způsoby, jak tuto váhavost překonat (Filippi 2005). Stomatolog může otázku "Trpíte halitózou" zahrnout do všeobecného dotazníku anamnézy. Jestliže pacient zaškrtne možnost "Ano", dá tím stomatologovi signál, aby tento problém řešili. Alternativně je možné ve stomatologické čekárně inzerovat konzultace týkající se halitózy. Tyto konzultace by měly být realizovány v době, kdy neprobíhá běžná léčba nebo konzultace. Pacient se tímto způsobem dozví, že jeho schůzka se bude týkat pouze jeho problému, což pomůže překonat jeho ostych během rozhovoru. Konzultace týkající se halitózy by měly probíhat vždy za zavřenými dveřmi a neměly by být rušeny asistenty nebo telefonem, aby mohla vzniknout vhodná atmosféra pro úspěšný rozhovor. Pouze v takovém případě je možné zaručit důvěrnost, která je k rozhovoru o tak nepříjemném tématu nutná. Navíc je možné vyvarovat se diagnostických chyb způsobených neklidem ve vyšetřovně.
Na Univerzitě v Bazileji je anamnéza pacientů trpících halitózou zahájena tím, že jsou pacienti vyzváni k vyplnění dotazníku, který je následně s pacientem prodiskutován (dotazník je možné stáhnout na adrese www.andreas-filippi.ch) (Lang & Filippi 2004). Účelem tohoto dotazníku je osvětlit všeobecný stav pacienta a jeho stav týkající se halitózy a usnadnit rozhovor o tomto uzavřeném tématu. Dotazník poskytne informace o sledované četnosti, povaze a rozsahu halitózy a také o tom, v jakou denní dobu se problém vyskytuje. Pacient je rovněž dotázán, zda-li je pod psychickým tlakem, zda byly v minulosti podniknuty kroky k řešení tohoto problému (svépomocí nebo s pomocí lékařů či stomatologů) a zdali nehrají úlohu faktory typické pro halitózu, například strava, kouření, chrápání, stres, léky, atd.
Na začátku první schůzky proběhne na základě dotazníku úvodní rozhovor. Poté se pomocí přístrojů samostatně zhodnotí kvalita dechu vydechovaného nosem a ústy. Toto je velmi důležité, zejména tehdy, když je halitóza diagnostikována, aniž by si jí pacient byl vědom, a když je nutné určit její příčinu.
Následné intraorální vyšetření je v první řadě zaměřeno na riziková místa vzniku halitózy a zahrnuje kontrolu předchozích výplní a rekonstrukcí, parodontální sondáž a také vyšetření měkkých tkání (zvlhčení ústní sliznice, slinných kanálků, zhodnocení slinné sekrece, povlaku na jazyku, Waldeyerova lymfatického okruhu, atd.). Dále je kvantitativně určen povlak na jazyku, aby bylo možné odečíst index povlaku na jazyku podle Winkela a kol. (Winkel a kol. 2003) nebo Miyazaki a kol. (Miyazaki a kol. 1995). Podle Kurmanna a Filippiho (Kurmann & Filippi 2006) se zaznamená primární zbarvení povlaku na jazyku. V jednotlivých případech se provádí semikvantitativní vyšetření rizikových míst (například na hřbetu jazyka testem Halitox) (Filippi 2006).
Je-li halitóza diagnostikována během první konzultace, přičemž není zjištěn zdroj v ústech, nebo jestliže anamnéza, lékařské nebo přístrojové vyšetření ukazují na možné extraorální příčiny halitózy, je pacient předán specialistovi (internistovi nebo otorinolaryngologovi). Ve většině případů se však zjistí, že má halitóza původ v ústech, a je tak možné zahájit konkrétní léčbu daného případu.
Jakmile je zjištěno rozsáhlé potažení jazyka povlakem, je pacient instruován ohledně mechanického čištění hřbetu jazyka kartáčkem na jazyk a pastou na jazyk. Protože nabídka produktů určených k čištění jazyka je široká, měl by být pacientovi doporučen konkrétní vhodný systém čištění. Individuální doporučení by mělo vzít v úvahu reflex zvracení pacienta, intenzitu jazykového plaku, povrchovou strukturu jazyka (Lingua villosa, Lingua plicata), individuální citlivost ústní sliznice a také to, zda pacient vlastní elektrický zubní kartáček. Čištění jazyka představuje doplňkové opatření k všeobecné hygieně ústní dutiny a mělo by být prováděno dvakrát až třikrát denně.
Čištění jazyka může být zpočátku podpořeno vyplachováním úst. Místní záněty (zánět dásní, zánět ozubice, kandidóza) by měly být řešeny buď mechanicky (odstraněním zubního kamene, vyplachováním, čištěním) nebo pomocí lokální léčby, pokud možno během první návštěvy.
Nanejvýš důležité je zvážení predispozičních faktorů. Jedním z hlavních aspektů halitózy, který je na Univerzitě v Bazileji často pozorován, je to, že pacienti buď pijí příliš málo vody nebo příliš mnoho kávy, kouří, jsou při práci ve stresu, trpí emočním stresem nebo se potýkají se sníženou slinnou sekrecí v důsledku konzumace léků. Všechny tyto aspekty by měly být s pacientem prodiskutovány s ohledem na jejich variabilitu. Okamžitý úspěch často zaručí změna stravování, životního stylu nebo léků. Na Univerzitě v Bazileji nyní probíhá testování nových systémů prebiotické léčby.
Na konci první konzultace je pacientovi předána informační brožura, která obsahuje veškeré podrobné informace, o nichž bylo na schůzce diskutováno (Filippi 2006). Pacienti tuto brožuru velice oceňují, protože informací, které jsou jim na první konzultaci sděleny, může být skutečně velmi mnoho.
Za jeden nebo dva týdny se provádí organoleptická a přístrojová analýza pacientova dechu. Objektivní výsledek je poté porovnán se subjektivním názorem pacienta nebo názorem jeho blízkých. V této fázi se obvykle sleduje jak subjektivní, tak objektivně prokazatelné zlepšení nebo dokonce zmizení halitózy. Tento výsledek potvrdí diagnózu stanovenou při první konzultaci a rovněž kvalitu zahájené léčby. Na základě těchto výsledků lze zahájit v časech mimo konzultace týkající se halitózy nutnou parodontální, konzervační nebo protetickou léčbu. Žádoucí mohou být také opatření dentální hygieny, která léčbu podpoří.
Není-li u pacienta pozorováno žádné zlepšení nebo dokonce zhoršení stavu, je nutné znovu posoudit původní diagnózu a léčbu, případně je nutné znovu zvážit možnost extraorální příčiny halitózy. Jakmile jsou neúspěšně vyčerpány všechny možnosti léčby a nejsou zjištěny žádné další příčiny halitózy v ústech, je nutné pacienta předat specialistovi. Ve většině případů postačí k úspěšné léčbě halitózy tři sezení. Míra úspěšnosti konzultací týkajících se halitózy na Univerzitě v Bazileji činí objektivně 91,9%, subjektivně pak 96,9% (Filippi & Müller 2006). Doporučuje se pozvat pacienta k další návštěvě.
Prof. Dr. Andreas Filippi
Universitätskliniken für Zahnmedizin der Universität Basel
Klinik für Zahnärztliche Chirurgie, -Radiologie, Mund- und Kieferheilkunde
Hebelstrasse 3 · 4056 Basel · Švýcarsko
Zdroj: Speciální vydání PROPHYLAXISdialogue
