Ano, už i já patřím do desetitisícové rodiny stomiků v České republice. A to jsem ještě nedávno neměl ani tušení, že něco takového existuje, co to představuje, jaký je s tím život a co je třeba všechno změnit, aby se život co nejdříve podle možností vrátil aspoň trochu do běžných kolejí. Nikdo z nás neví, jaké změny mohou přijít ze dne na den, aniž by to člověk tušil a aniž by na to byl připraven. Proto i tyto mé vzpomínky mohou sloužit jako inspirace k přemýšlení, ale vůbec ne k vyvolání strachu před něčím podobným.
Byl leden roku 1969 a já jsem se silně nachladil. Na doporučení lékaře jsem strávil týden doma v posteli a nachlazení bylo pryč. Od té doby jsem byl 41 let bez jakékoliv nemoci a výpadku ze zaměstnání. Měl jsem velmi náročnou práci, pracoval jsem 10 až 12 i více hodin denně a jezdil jsem nejen po celé Československé a později po České republice, ale i do zahraničí. Chodil jsem jednou za rok nebo za dva roky na obecnou preventivní prohlídku ke svému obvodnímu lékaři a to bylo vše. Když mi bylo v roce 2000 šedesát let, tak jsem k tomu musel platit českou daň ze stáří. Nevíte, co to je? Potvrzení od lékaře za 250-300 korun, že mohu jezdit autem. Protože mám řidičský průkaz na všechna vozidla, včetně autobusů, tak tomu odpovídala i ta prohlídka. Teď už mi ale stačí potvrzení na moje osobní auto, a to je jednodušší.
V dubnu 2010 mě při cestě ze Slovenska do Prahy na poloviční cestě chytil ledvinový záchvat. Byla to hrozná bolest, nikomu to nepřeji. S vypětím všech sil jsem dojel do Prahy a od domu mě hned dovezla sanitka do nemocnice. Tam jsem si užil po dlouhé době řadu dnů mimo zaměstnání s množstvím vyšetření, včetně kamerové sondy do srdce. Na rentgenu byl kámen krásně vidět. Nakonec to vyřešil plzeňský Prazdroj dvanáctka, po kterém se kámen rozpustil. Nejsem pivař, protože jsem na cestách pít nemohl, moje norma byla jedno pivo za půl roku. Teď už je to jedno za týden a doporučuji všem.
Omlouvám se za širší úvod, to aby bylo vidět, že nikdo není zdravý, jen nedokonale vyšetřený. Ale už jsem u jádra věci. V červenci 2013 jsem byl na pravidelné preventivní prohlídce včetně vzorku stolice a vše bylo v pořádku. V říjnu toho roku jsem zjistil ve stolici krev. Když to bylo i druhý den, tak jsem vyrazil ke svému lékaři. Ten mi doporučil odborné vyšetření. Objednal jsem se tedy na kolonoskopii, kde mi v lednu 2014 zjistili v konečníku nádor. Další sondou byl upřesněn jako 2,5 cm velký, ohraničený, a to 5 mm od svěrače. Na internetu jsem si našel informace k této problematice, včetně příčin tohoto onemocnění. Pro mne to bylo jednoznačné - dědictví. Moje matka zemřela ve svých 69 letech na rakovinu tlustého střeva a můj bratr na stejnou nemoc už v 54 letech.
Vyrazil jsem tedy na chirurgii, kde mi lékař vysvětlil, co to představuje, včetně trvalého vývodu tlustého střeva. Moje první otázka byla, zda je to jediné možné řešení. Odpověď zněla ano. Potom si mě vzala stomasestra a nejdříve se zeptala, zda nepotřebuji psychologa. Docela to chápu, protože to musí být pro každého šok. Potom mi ukázala stomické pomůcky a jejich používání.
Operace byla stanovena na 3.4.2014. Jak vypadala, to nevím, protože jsem ji celou prospal, ale byla prý velmi náročná a trvala 4,5 hodiny. Výsledkem byl vývod na břichu, zašitý konečník a cévka do močového měchýře. S tím jsem si poležel pár dnů v nemocnici, potom mi cévku vyndali, ale bohužel mě postihl zánět močového měchýře s vysokou teplotou, tak mi cévku vrátili zpět a dostal jsem antibiotika. Po týdnu od operace mě propustili domů a tady se pokouším se s tím sžít. S vývodem na břiše nejsou problémy, chválím stomasestru, která mi určila místo vývodu, i když já jsem ho chtěl níže. Takhle je to lepší. O moji stravu, ale i o další věci s tím spojené se starala moje vynikající partnerka, takže od operace jsem neměl s vyprazdňováním žádné problémy. Bohužel se mi vrátil zánět močového měchýře, tak v současnosti pobíhám mezi urology a beru opět antibiotika. Dále mě prý čeká ukončovací léčba, které představuje chemoterapii, ozařování a opět chemoterapii, aby byla jistota, že se mi v těle nevyskytují žádné špatné buňky.
No a můj život teď? Trochu jsem změnil styl oblékání doma i na ven, abych nebudil pohoršení ukázkou svých zdravotních obtíží. Bez problémů chodím na procházky i když mé tempo je pomalejší než před operací. A jsou lepší dvě procházky denně něž třeba jedna dlouhá. Pravidelně chodím nakupovat a zařizovat potřebné věci. Městskou dopravou jezdím zásadně ve stoje, protože po operaci konečníku stále nemohu sedět a někdy je mi trapně, když mě výjimečně někdo mladší pustí sednout a já to musím odmítnout. Bohužel mi ze života vypadly dvě důležité věci. Od svých 18 let jsem chodil pravidelně do sauny jednou nebo dvakrát týdně. To už nejde, nemohu se mezi nahými pohybovat s vývodem na břichu. No a soukromou saunu jenom pro sebe nemám. Druhou důležitou věcí je sport. 40 let jsem chodil s bývalými kkolegy i novými mladšími sportovci dvakrát týdně na hodinu volejbalu. Bylo to vynikající, byl jsem aspoň stále v pohybu. Ten volejbal by možná po čase ještě šel, vývod je při něm schován pod tričkem, ale my jsme vždy po skončení celí zpocení vyrazili do sprch, a tam já už s nimi nemohu. Jedině snad vyrazit domů a osprchovat se doma, ale jet hromadnou dopravou mezi lidmi celý zpocený? No nevím, ale to je ještě daleko.
To jsou tedy moje zážitky z poslední doby a vstup do rodiny stomiků. Je to samozřejmě pořádná změna v životě. Naštěstí mám podporu ze všech stran. Předně je to moje zlatá partnerka, která o mne vzorně pečuje. Hodně o tom ví i moje dcera, která se v tomto prostředí pohybuje. Bohužel však bydlí hodně daleko. Ozývá se ale i mnoho bývalých přátel, kolegů, spolupracovníků, kteří mi všichni drží palečky, aby vše dobře dopadlo. To v každém případě potěší a přispívá to k rychlejšímu uzdravení. Nejdůležitější však je vlastní přístup k této nemoci. Když jsem se dozvěděl, jak to se mnou vypadá a co mě čeká, tak jsem to vzal jako fakt, který nezměním, a můžu to vylepšit pouze vlastním chováním a přístupem. Netrápím se tedy tím, co mě postihlo, ale hledám cesty, jak vzniklé problémy zlepšit a zjednodušit. Podobný přístup jsem našel při setkání s předsedkyní českého klubu stomiků ILCO a díky jí za to.
Jsem rád, pokud jste moje vyznání dočetli až sem a doporučuji vzít si z toho i něco pro poučení. Prostě není dobré být tak naivní a říkat "mně se to nemůže nikdy stát". To člověk nikdy neví a je na něm, jak to zvládne.
Miloš
Zdroj: VANĚČEK, Michal, ed. Ať žijí stomici. Praha: Maxdorf, c2014. ISBN 978-80-7345-401-2.
Článek byl použit se souhlasem Nadace T-SOFT ETERNITY a nakladatelství Maxdorf.
