Právě takové situace cvičili na konci léta zdravotníci ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) pod taktovkou bývalých policistů a lektorů ze společnosti SEC Agency. Do cvičení se zapojili i policisté z obvodního ředitelství Praha II a pohotovostní motorizované jednotky. Místem cvičení se stala budova bývalé ortopedické kliniky v ulici s přiléhavým názvem Na Bojišti.
Je půl deváté ráno a školicí místnost ve 2. patře budovy se pomalu plní zdravotníky v bílých uniformách. Vzduch je elektrizován napětím, nikdo neví, co ho dnes čeká. „Hele,“ upozorňuje jeden ze zdravotníků kolegy a ukazuje na nádvoří pod okny, kde se do neprůstřelných vest obléká asi desítka po zuby ozbrojených urostlých policistů. Napětí v místnosti se okamžitě stupňuje. Vrcholu dosahuje ve chvíli, kdy vejdou lektoři, kteří dnešní cvičení povedou, a všem zúčastněným rozdávají ochranné brýle a chrániče sluchu. „To kvůli střelbě,“ vysvětlují. Nervy zúčastněných drnčí jako dráty vysokého napětí.
„Cvičení se zúčastní i pohotovostní motorizovaná jednotka a prvosledové hlídky, které spadají pod policejní okres Praha II, tedy jednotky, které by ve VFN skutečně zasahovaly, pokud by k nějakému incidentu opravdu došlo,“ vysvětluje Mgr. Miloslav Švéda, jednatel společnosti SEC Agency, která školení zajišťuje.
Jakmile jsou policisté připraveni, akce začíná. Tři desítky zdravotníků, kteří se cvičení účastní, už za sebou mají několik hodin teoretické výuky ve formě odborného semináře akreditovaného MŠMT, jejž tato firma realizuje. Teď si budou své nabyté znalosti moci vyzkoušet v praxi.
Jakmile si zdravotníci vezmou nezbytné ochranné pomůcky, které budou mít po celou dobu cvičení, přesunou se chodbou o několik metrů dál. Tady jsou už několik let chátrající nepoužívané operační sály, jež lektoři proměnili v tréninkové místnosti. Jedna představuje lůžkové oddělení, další operační sál a třetí vyšetřovnu. Chodba mezi nimi slouží jako čekárna. Zdravotníci se rozdělí – část jich bude „hrát“ zdravotníky a část pacienty.
Netrvá dlouho a všichni se do svých rolí vžijí. Sestry-pacientky si stěžují, že na vyšetření čekají už věčnost, jejich kolegyně „sestra“ předává se smíchem jiné kolegyni zkumavku, kterou na místě našla, se slovy: „Paní Veselá, přineste nám moč.“
Všeobecné veselí naruší příchod cizího muže s dlouhými vlasy. Oblečený je do zeleného polokabátu, na nose má ztmavené kulaté brýle a na první pohled je nervózní. U „okénka“ do vyšetřovny se vyptává na doktora Novotného a dožaduje se hovoru s ním. Když mu zdravotník odvětí, že lékař toho jména na místě není, začne muž zvyšovat hlas, až přejde do křiku. Nato vychází z vedlejšího operačního sálu statný „lékař“ v bílém plášti, který se snaží hlučného návštěvníka zklidnit: „Nekřičte tu, jste v nemocnici.“ Rozvzteklený muž k němu přistoupí, vytáhne z rukávu nůž a s výkřikem „Já ti ukážu!“ ho bodne do krku. Lékař se kácí k zemi, jeho plášť a zeď za ním skropí rudá krev a v „čekárně“ propuká panika.
Ti, kdo jsou nejblíž u dveří, utíkají pryč; kdo zůstal, ten hledá úkryt v místnostech. V té, která představuje lůžkové oddělení, zdravotníci nacházejí zbytek kabelu, kterým okamžitě omotají kliku. Dveře jsou zabezpečeny tak dokonale, že útočník nemá šanci je otevřít, i když se snaží ze všech sil. Ostatní se snaží zabarikádovat tam, kde jsou. Na stoly vrší nábytek, a jakmile se pachatel s nožem přiblíží, házejí po něm vše, co jim přijde pod ruku. Vzduchem létají sklenice, desky s papíry, ale i police ze skříněk.
„Haló, policie? Chtěla bych nahlásit agresivního ozbrojeného muže v nemocnici,“ volá mezitím vzrušeně na cvičné telefonní číslo jedna ze sestřiček. „Má nůž a zabil doktora. Kde jsme? Ulice Kateřinská. Ne, vlastně Na Bojišti. První patro, ne druhé,“ opravuje se, když ji kolegyně upozorní na omyl.
Zdá se to jako věčnost, než na místo dorazí policisté. Protože musejí vycházet jen z informací, které dostali, a netuší, jak situace v reálu vypadá, musejí nejprve prozkoumat terén, do něhož vstupují. Jeden za druhým stoupají po schodišti a navzájem se jistí. Se zbraněmi v pohotovostním režimu propátrávají každý kout a každou místnost, která je před nimi. Zdravotníkům, kteří se mezitím snaží v „nemocnici“ ochránit za barikádami, se zdá být každá minuta nekonečná. Když se konečně ozve „Policie, odhoďte zbraň!“, všem se uleví. Ozbrojeného pachatele nakonec policisté zatknou a tím končí první ze série cvičení.
„Je to hrozně psychicky i fyzicky náročné. Vím, že je to dnes ‚jen hra‘, ale stejně jsem nebyla schopná si vzpomenout, jak se jmenuje ulice, ve které jsme. Přitom chodím denně kolem,“ popisuje Miloslava Betková, která pracuje v Sexuologickém ústavu 1. LF UK a VFN jako laborantka. Sama při své práci zažila napadení agresivním člověkem už třikrát. „Z dnešního cvičení si odnesu asi hlavně to, že si mám víc všímat lidí kolem sebe a toho, co dělají. A odteď se už budu snažit mít vždycky nějakou únikovou cestu,“ dodává.
Právě útěk je podle lektora Bc. Jiřího Basla to nejlepší, co může člověk v situaci, kdy proti němu stojí ozbrojený pachatel, udělat. „Pokud se vám nepovede utéct, schovejte se. A když už dojde na nejhorší, tedy že musíte bojovat, pak ale musíte opravdu bojovat jako o život,“ upozorňuje účastníky. „Nestačí jenom dát facku nebo praštit kabelkou. Musíte být připraveni nasadit opravdu všechny své síly,“ pokračuje.
Právě to, že někdy se jen schovat nestačí, poznají zdravotníci vzápětí. Poté, co si několikrát vymění role zdravotníků a pacientů a v těchto rolích si vyzkouší několik různých situací napadení nožem, přichází na řadu těžší kalibr – střelná zbraň.
„Při našich cvičeních vycházíme z reálných situací, jež se skutečně staly,“ vysvětluje Miloslav Švéda, zatímco se oba figuranti, kteří v nácvikových situacích představují střídavě oběti a pachatele, přesouvají na „lůžkové oddělení“. I tady se odehraje podobný incident, k jakému před časem došlo v jiné pražské nemocnici, kde hospitalizovaný pacient postřelil jiné dva.
„Vypni to rádio!“ zvyšuje hlas urostlejší z figurantů na svého spolubydlícího na pokoji. „Nevypnu. Je to moje rádio a já ho chci poslouchat,“ odsekne mu druhý. Nato první sáhne pod deku, odkud vytáhne pistoli, a jednou ranou svého spolubydlícího zastřelí. Ohlušující rána, jež z pistole vyjde, doslova přiková k zemi další dvě ženy v pokoji. Představují pacientku a její návštěvu. Ačkoliv by měly dostatek času z pokoje utéct, jsou tak vyděšené nastalou situací a rachotem, který zbraň udělala, že zůstanou tam, kde jsou. Pro pachatele jsou tak velmi snadným cílem.
„Chceme, aby si účastníci vyzkoušeli, jaký zvuk vydává zbraň, když se s ní vystřelí v místnosti, a také jaký pach po střelném prachu ve vzduchu zůstane. Kdyby se totiž někdy ocitli v podobné situaci, aby se jim tento zážitek vybavil, rychle si uvědomili, co to bylo, a utekli,“ vysvětluje Jiří Basl.
Rovněž sami zdravotníci si uvědomují, že se situace změnila a že to, co trénovali v předchozích cvičeních, u střelné zbraně najednou nefunguje. „Překvapilo mě, že člověk má v krizové situaci tendenci se někde zabarikádovat nebo zaútočit místo toho, aby utekl,“ hodnotí svou reakci po cvičení Tomáš Kekrt z Odběrového centra Polikliniky VFN. S kolegy se snažil ukrýt v jedné z místností, ale stálo je to „život“. „Teprve když jsme byli uvnitř, zjistili jsme, že dveře jsou šoupačky a nejdou ničím zajistit. Jakmile se tedy útočník dostal do místnosti, byli jsme daleko na to, abychom na něj skočili, a skrýt se za nábytkem byl nesmysl. Měl pistoli, takže nás všechny zastřelil. Je to zvláštní, jak mozek v takovou chvíli reaguje. Člověk se snaží ukrýt a teprve pozdě si uvědomí, že se vlastně dostal do situace, z níž není úniku,“ zamýšlí se. Ve všech dalších cvičeních se proto už snaží vždy utéct.
To je také podle lektorů nejlepší taktika. „Pokud na to už nemáte čas, nezbývá než se snažit pachatele odzbrojit,“ upozorňuje Jiří Basl. V další sérii cvičení si tak zdravotníci zkoušejí co a jak dělat zas a znovu. Figuranti jim dokonce připraví scénu, kdy „nemocnice“ čelí teroristickému útoku a vtrhnou do ní dva ozbrojenci. Jeden s pistolí a druhý se samopalem. Ačkoliv je oba nakonec zastřelí policisté, po jejich řádění zůstane na podlaze několik mrtvých.
Komplex školení, které jejich SEC Agency pro zdravotníky z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze připravila a v létě letošního roku realizovala, se uskutečnil v rámci dotačního titulu zaměřeného na ochranu měkkých cílů, který vypsalo Ministerstvo zdravotnictví ČR. Kromě bezpečnostních analýz se mohli zdravotníci v rámci školení procvičit například v krizové komunikaci, ale i naučit tomu jak v krizových situacích jednat. „V rámci mentální a psychologické přípravy se zaměřujeme například na zvládání stresu, kontrolu emocí a myšlenek. Ukazuje se, že v klidu každý ví, jak by měl zareagovat, ale když dojde na krizovou situaci, je realita úplně jiná,“ vysvětluje Jiří Basl.
Dotační titul ministerstva zdravotnictví, do kterého se přihlásilo asi 25 nemocnic, je rozepsán na několik let. „V prvním roce šlo o analýzu krizových hrozeb a proškolení personálu. V dalších letech by pak měly následovat investice do slabých míst, jež z analýzy vzejdou jako potřebná,“ popisuje vedoucí Odboru vzdělávání VFN Mgr. Zuzana Máchová. Školení personálu mělo podle jejích slov v nemocnici velmi pozitivní ohlas. „Bohužel jsme na něj měli málo času, pouhé tři měsíce, zrovna v období dovolených.“ I tak zvládla nemocnice během té doby 15× proškolit zaměstnance v krizové komunikaci, následně 5× v mentálně-psychologické přípravě, kdy se zaměstnanci učili například zvládnout paniku a jiné stavy, a vyvrcholením všeho bylo toto součinnostní cvičení, „Praktické řešení krizových situací“, kterého se zúčastnily tři desítky zaměstnanců.
„Byli výborní,“ hodnotí výkon účastníků akce po jejím skončení Miloslav Švéda. „Všichni reagovali naprosto pohotově, snad ani jednou se neobjevila vyloženě špatná reakce,“ přidává se Jiří Basl. „Jsem z toho naprosto nadšená,“ chválila akci po jejím skončení i Tereza Hejkalová ze 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN. Ačkoliv se podle svých slov nejdřív bála svých reakcí, nakonec byla ráda, že měla možnost si tyto život ohrožující situace vyzkoušet. „Myslím, že by si tím měli projít všichni zdravotníci, protože je to vlastně i součást naší péče o pacienta a jeho bezpečí. Je úžasné, že jsme měli možnost vidět pravé policisty v akci, slyšet střelbu a vůbec si vyzkoušet nanečisto, co by se všechno mohlo stát. Takové situace nemusejí nastat jen v nemocnici, ale třeba i ve školce, kam chodím se synem, v obchodě, zkrátka kdekoliv. Proto by si to měl vyzkoušet každý, aby věděl, co má dělat,“ uzavřela.
Magda Hettnerová
redakce proSestru.cz
