Editorial

Milí přátelé a čtenáři Listů klinické logopedie,

vítejte na stránkách nového čísla, které je, jako již tradičně červnová čísla, věnováno článkům z různých oblastí našeho klinickologopedického působení, a proto nese název VARIA. Možná vás překvapí, že tentokrát je vydání poněkud útlé. Dílem je tento jev způsoben zvyšující se náročností našich recenzentů na odbornou úroveň textů, některé články jsou sice do redakce přijaty, ale nakonec nejsou publikovány. Dílem je způsoben tím, že řada autorů připravuje svůj text do čísla následujícího –⁠ čísla speciálního, neboť dvacátého! Ano, v prosinci tohoto roku tomu bude deset let, co začal vycházet náš/váš časopis. K tomuto výročí pro vás chystáme zajímavá překvapení, o nichž se budete průběžně dozvídat na facebookových stránkách časopisu.

Teď se ale vrátím k fotografii u editorialu, která je opět z dílny Barbory Lichorobiec, naší milé kolegyně z redakce (mimochodem, jedno překvapení pro vás bude spojeno právě s jejími fotografiemi). Obvykle se nad fotografií k editorialu zamýšlím a hledám v ní souvislosti s našimi profesními životy. Tahle fotografie mluví sama za sebe a snad každého napadne, proč je uveřejněna právě v tomto čísle, které nese název VARIA. Variabilita, diverzita, pestrost, to vše je součástí naší každodenní logopedické práce. A ještě něco. Nedokonalost. Slovo, které je v korektním světě téměř nevhodné používat, ale já si to, s vaším laskavým svolením, tentokrát dovolím. Náš odborný svět je v posledních letech rozštěpen na dva póly, které jsou od sebe velmi vzdáleny a mezi nimiž se potácejí zdravotníci, pracovníci ve školství, rodiče a příbuzní a také samotní pacienti. Na jedné straně vnímáme důraz na diverzitu, variabilitu a respekt k odlišnosti. Na druhé straně naopak obrovský tlak udělat vše pro to, aby naši pacienti byli co nejdokonalejší –⁠ s odkazem na to, že tím zvýšíme jejich osobní spokojenost a kvalitu života. Takže rodiče, příbuzní či samotní pacienti od nás zhusta slyší rady a náměty, na čem všem by se dalo zapracovat, aby se pacientovi žilo lépe a dokonaleji. A jelikož většina našich pacientů má více než jen jednu potíž, se kterou se na nás obracejí, vzniká efekt sněhové koule. Výsledkem pak nemusí být spokojenější pacient, ale pacient či rodič/příbuzný zahlcenější, vyčerpanější a provinilejší. Řešení této svízelné situace, v níž se všichni ocitáme v posledních letech, která přinášejí přehršel různých terapeutických konceptů, metod a postupů, ode mne nečekejte. Kdybych je znala, nebyla bych denně vystavena ve své práci vnitřnímu konfliktu, co vše a zda vůbec ještě mohu danému pacientovi/rodiči či jeho blízkému v terapii navrhnout a kdy už je toho všeho příliš. Ó, jak by se mi ulevilo, kdybych znala odpověď… Jedno je ale jisté. Nedokonalé může být krásné a obohacující. Tak na to nezapomínejme.

Za redakci LKL Zuzana Lebedová