Genderová nerovnováha v českém zdravotnictví přetrvává. Co s tím?

Jak se při sestavování zdravotnického týmu rozhoduješ mezi mužem a ženou? Hraje pohlaví ještě roli, nebo na něm už tolik nezáleží?

Genderové rozdíly tu jistě stále jsou. Různorodost je nejen genderová, ale i národnostní, rasová, kulturní. Při přijímání nových kolegů to však u mě nehraje roli. Více mě zajímá, jak zapadne do týmu, jaké vlastnosti bychom optimálně potřebovali. Každý totiž vnáší do týmu specifické vlastnosti. A pestrost je vždycky důležitá.

Vidíš u lékařek ve srovnání s jejich mužskými kolegy nějaké přednosti? Třeba větší pečlivost, empatii, holističtější přístup?

Jde o to, že se celoživotně pohybuji spíše v ženských kolektivech. Naše gerontocentrum je zdravotnické a sociální zařízení zaměřené na staré lidi, takže přirozeně přitahuje zdravotníky, kteří mají adekvátní vlastnosti. Lidé, kteří se k nám hlásí, mívají srovnané životní hodnoty, osobnostní vyváženost, bývají komunikativnější a empatičtější. Tyto vlastnosti má i řada mužů.

Na druhou stranu je ale pravda, že obory, ke kterým lidé přirozeně tíhnou, bývají do jisté míry genderově podmíněné. A bohužel to pak vede k tomu, že obory, kde převažují ženy, bývají podceňované a podfinancované. Ženy nebývají tak sebevědomé a dravé jako jejich mužští kolegové, a to se někdy odráží i v tom, jak jsou tyto profese vnímány a ohodnoceny.

Je pravda, že některé specializace jako chirurgie, urgentní medicína nebo kardiologie jsou stále považovány za „mužské“. Je žádoucí, aby v nich bylo více žen?

I těmto oborům by jistě prospělo, kdyby v nich bylo více lidí s empatií, trpělivostí a dalšími vlastnostmi, které tradičně připisujeme ženám. Nejde o to, že by ženy pro tyto specializace neměly talent – problém je, že pro ně nejsou vytvořeny optimální podmínky. Společnost by měla umožnit, aby se dala profese lépe skloubit s rodinným a osobním životem.

Tvrdíme, že žijeme v emancipované společnosti, ale ženy stále nesou větší odpovědnost za péči o rodinu a seniory. Typickým pečujícím je dnes žena ve věku 65 let. Kromě toho mnohé ženy odrazuje machistické a arogantní prostředí velkých oborů. To vidíme nejen ve zdravotnictví, ale i v politice, například protahování schůzí do pozdních večerních hodin. Jistě by šlo nabídnout větší flexibilitu pracovní doby, třeba ženám s malými dětmi.

Naše generace byla zvyklá to nějak všechno vydržet. Ženy na sebe nakládaly obrovskou pracovní i rodinnou zátěž. Ale dnešní generace je jiná – mladé ženy nejsou ochotné podstupovat to, co my. A proč by vlastně měly? Já jim v tomhle naprosto fandím a vždy ráda vidím či čtu o iniciativách, ve kterých se právě ženy prosazují ve svých profesích, zejména těch medicínských.

Medicína včetně výzkumu byla tradičně orientovaná na mužské pacienty. Udává se však, že jsou rozdíly mezi ženami a muži u mnoha nemocí, například u infarktu myokardu, autoimunitních nemocí, ADHD nebo psychických poruch. Jak to vidíš?

Nemám k tomu relevantní data. Víme ale, že mnoho diagnostických testů bylo navrženo tak, aby vyhovovaly spíše mužům. Příkladem mohou být testy na kognitivní funkce, kde ženám mohou vycházet horší výsledky, i když jejich reálné schopnosti nejsou nutně horší.
Co se týče rozdílů v projevech nemocí, je důležité rozlišovat, co je biologicky a co sociálně podmíněné. Například úzkost a deprese se častěji diagnostikují u žen, ale společnost je dlouho vnímala spíš jako projev slabosti než jako nemoc. Naopak u mužů byl tento problém přehlížen, protože se od nich očekávalo, že budou silní, nebudou plakat a nepoddají se tomu.

Z pohledu geriatra ovšem vnímám jako významnější faktor věk. Staří lidé vnímají jinak bolest a i infarkt u nich může probíhat odlišně. Takže spíš než rozdíly mezi pohlavími vnímám rozdíly mezi mladší a starší populací.

Když jsme u těch starých nemocných, jak se liší nemoci u geriatrických pacientek a pacientů?

Rozdíly tu jistě jsou. Ženy sice žijí déle, ale často v horším zdraví než muži. V průměru stráví až dvacet let s onemocněním, které ovlivňuje kvalitu jejich života a funkční stav, zatímco u mužů je to přibližně patnáct let. Také se u žen častěji vyskytuje demence. Geriatrie je obecně více orientovaná na ženy – nejobvyklejší geriatrický pacient je totiž žena. U nás v Gerontologickém centru máme na pět ženských pokojů jen jeden mužský.

Není to trochu tím, že muži často odkládají návštěvu lékaře a méně mluví o svém zdraví? Mohou ženy-lékařky tuto situaci zlepšit?

Tady to jistě není dáno jen genderem. S mužskými pacienty je obecně důležité lépe komunikovat, získat jejich důvěru a brát ohled na jejich zájmy. Avšak zatímco diagnostické testy jsou často navrženy podle mužských parametrů, u nefarmakologických přístupů pro seniory je to naopak – většina aktivit je přizpůsobena ženám. Muži pak často nemají o nabízené programy zájem a raději zůstávají doma. Těžko můžeme čekat, že půjdou drhat, tancovat nebo navlékat korálky. Ve Skotsku vytvořili “pub corner“ pro geriatrické pacienty, kde muži hrají karty a společenské hry.

Populace starších mužů u nás roste, takže by bylo vhodné nabídnout jim přirozené možnosti setkávání. Velký potenciál vidím v hospodách a hospůdkách – chlapi by tam jistě rádi chodili. Nemusíme stavět nová komunitní centra, lze využít kapacitu existujících míst, jako jsou právě hospody, kavárny či cukrárny, a doplnit je o různé služby. Mnozí muži, ale samozřejmě nejen muži, jinak končí zoufale osamělí.

Čím lze přispět k rozvoji genderově citlivé medicíny? Na které oblasti výzkumu bychom se v Česku měli více zaměřit?

Nemyslím si, že je nejdůležitější zaměřovat se na něco konkrétně genderového. Spíš jde o to, zbavit se předsudků, umožnit různorodost pohledů a vytvářet pestré týmy. V západní a severní Evropě je to naprosto běžné. Když se sestavuje výzkumný tým  nebo odborný výbor, automaticky se dbá na rovnoměrné zastoupení obou pohlaví.

Velkým tématem, které se u nás dosud neotevřelo, je public and patient involvement (účast veřejnosti a pacientů). U nás je běžné, že se o někom bádá, ale účastníci výzkumu maximálně podepíšou informovaný souhlas. Zapojení do výzkumu je však mnohem širší koncept. V evropských projektech se dnes běžně komunikuje s lidmi, zjišťuje se, co je pro ně v rámci daného oboru důležité, co by zlepšilo jejich kvalitu života a co skutečně potřebují. Zároveň se klade důraz na to, aby vědecké projekty byly formulovány srozumitelně, aby jejich výsledkům rozuměli zejména ti, kterých se týkají. Tohle u nás stále velmi chybí.

Na druhou stranu, v gerontologickém výzkumu je dnes nadbytek žen, což znamená, že zde naopak chybí potřebná perspektiva mužů.

V čem by měly z pohledu genderu spočívat systémové změny ve zdravotnictví?

Tady je trochu paradox. Mluvili jsme hodně o lékařkách, ale ve zdravotnictví jako celku převažují ženy, ať už jde o sestry, ošetřovatelky nebo jiné zdravotnické profese.

Jestliže se však podíváme na vyšší manažerské posty, lékařské boardy a rozhodující orgány, kolik je tam žen? Pokud jde o správní rady a dobře placené manažerské pozice, dominují muži. U akademických funkcionářů je jen desetina profesorek, což je naprosto směšné. Podívejme se třeba na Časopis lékařů českých – v redakční radě sedí 14 mužů a jen dvě ženy a po mnoho desetiletí až donedávna tam nebyla žádná. Máme také nějaký Časopis lékařek českých?

U mužů se tak nějak automaticky počítá s tím, že pokud zastávají zodpovědné, vedoucí, manažerské funkce, budou k tomu mít vytvořeny adekvátní podmínky a budou také samozřejmě adekvátně zaplaceni. Nad mnohdy velmi vysokými částkami jejich odměn se nikdo nepozastavuje, protože to k jejich postavení jaksi patří. Jako příklad mohu uvést kauzu týkající se platu a odměn rektorky Univerzity Karlovy. Ty jsou násobně nižší než odměny manažerů velkých státních podniků, přesto se staly terčem mediální a podpisové kampaně. Kde to tedy vlastně jsme? 

Nerovnováha ve zdravotnictví, a nejen v něm, stále přetrvává a pro mě je překvapivé, jak je to i v dnešní době stále výrazné.

MUDr. Andrea Skálová
redakce proLékaře.cz