Překvapil vás výskyt této nové infekce?
Svým způsobem mě překvapilo, že jsou to zrovna opičí neštovice. Nepamatuji si totiž, že by v posledních letech byly středem pozornosti virologické odborné veřejnosti. Ani k tomu nebyl důvod. Na druhé straně, v případě zoonóz je vždycky třeba s něčím takovým počítat.
Šíří se opičí neštovice rychle, nebo pomalu?
Pomalu.
Čím může být tato infekce nebezpečnější než běžné infekce v populaci?
Jsou dva hlavní faktory, kvůli nimž si opičí neštovice nyní zasluhují oprávněnou pozornost. Jednak se tento virus náhle vynořil a rozšířil mimo dosavadní endemickou oblast, tedy africký kontinent. A za druhé dochází k přenosu z člověka na člověka.
A že se začaly šířit komunitně, je čistě náhoda?
S nadsázkou lze říci, že každý živočišný druh, a to nejen savci, ale též ptáci, a dokonce i někteří bezobratlí (hmyz), mají své „neštovice“. Přitom koevoluční vztahy mezi příslušnými hostitelskými druhy a původci neštovičného onemocnění jsou velmi specifické. Je nepravděpodobné, že by se člověk nakazil neštovicemi od drobných hlodavců, kteří jsou významným rezervoárem viru. Na druhé straně není až tak překvapující, že se to stalo v případě opičích neštovic. Příbuznost v rámci primátů je z hlediska vnímavosti velmi blízká. Z tohoto pohledu to byla jen otázka času.
Poxviry nacházíme u skutečně širokého spektra savců – třeba velbloudů, mývalů, veverek, krokodýlů, koní… Jde o první případ, kdy se zvířecí poxvirus začal šířit z člověka na člověka?
To je docela zajímavá otázka. Dosud totiž přenos z člověka na člověka nebyl potvrzen. Proto je současné chování viru opičích neštovic alarmující. Situaci rozhodně nelze podceňovat, není však třeba z ní vyvozovat panické závěry. Příčinou komunitního šíření může být skutečnost, že jsme přestali očkovat proti pravým neštovicím, takže generace narozená po roce 1980 není chráněna ani proti variole, ani proti opičím neštovicím.
Mělo by nás na současném viru opičích neštovic ještě něco znepokojovat? Může zmutovat do nebezpečnější podoby?
U poxvirů, jelikož jde o DNA viry, je frekvence mutací velmi nízká v porovnání s RNA viry, jako je například SARS-CoV-2. Mechanismus replikace u DNA a RNA viru je výrazně odlišný. U RNA virů je frekvence mutací 1000× až 10 000× vyšší. Důvodem je velká chybovost enzymu RNA polymerázy, která proces syntézy RNA řídí, v porovnání s DNA polymerázou. Proces replikace je u DNA virů také složitější, protože informace uložená do DNA virové částice musí vstoupit do jádra vnímavé hostitelské buňky. Tento proces je delší a v cestě mu stojí více překážek, než je tomu u RNA replikace. Vyloučit však nebezpečnější genetickou změnu aktuálního poxviru nelze.
Bylo zjištěno, že virus opičích neštovic se významně šíří v komunitě „mužů majících sex s muži“. Mají obecně poxviry větší tendenci šířit se pohlavní cestou? Narážím tím i na jiné poxvirové onemocnění – molluscum contagiosum, které se rovněž šíří sexuálně…
Způsob šíření zmíněných virů je dán tím, že napadají epitelové buňky, následkem čehož se tvoří typické léze na povrchu těla a v tělních dutinách. Tím se tyto choroby snadno stávají pohlavně přenosnými.
Hovoří se také o podobnosti lézí opičích neštovic a syfilis. Může zde být nějaké pojítko mezi Treponema pallidum a poxviry? Nebo jde čistě o podobnost klinického projevu jako v případě „neštoviček“ u opičích a planých neštovic?
Řekl bych, že jde opravdu jen o podobnost lézí. A doplním, že případě planých neštovic se jedná o herpetické viry, z čehož vyplývá, že očkování proti varicele nijak nechrání před virem opičích neštovic.
Mohl by virus opičíc neštovic přežívat v organismu jako virus varicella zoster a způsobovat znovuvzplanutí infekce?
U poxvirů tento fenomén není popisován. Ačkoliv u virových onemocnění nikdy nelze zcela vyloučit možnost chronické infekce.
Co už virologové o opičích neštovicích vědí, a co ještě ne?
Předpokládám, že v referenčních poxvirových laboratořích nyní probíhá detailní genetická analýza izolátu recentně šířených virů a brzy budeme znát první údaje tohoto rodokmenu pronikajícího do neendemických oblastí světa.
Doznívá nám pandemie COVID-19 a máme zde novou hrozbu. Máme se připravit na častější epidemie?
Lidé to neradi slyší, ale my na riziko zoonóz upozorňujeme už dlouho. Těch nebezpečných, které se mohou objevit, takzvané emerging diseases, je celá řada a mohou napáchat spoustu zla. Virové zoonózy jsou jistě velkým varováním do budoucna. Věřím, že COVID-19, coby původně zoonotické onemocnění, přispěl k tomu, že a zoonózy budeme pohlížet s maximální vážností a věnovat se jejich studiu, abychom jim lépe rozuměli a měli je lépe zmapované. Další potenciální rizika přicházejí například ze skupin virů zvířecích chřipkových onemocnění nebo hantavirů, kam patří fatální horečnaté onemocnění s vnitřním krvácením a selháváním orgánů známé jako korejská horečka. Velmi nebezpečné jsou také arenaviry, rovněž způsobující hemoragickou horečku. Jde o široké spektrum život ohrožujících patogenů, které se vyskytují v přírodě ve vazbě na zvířecí rezervoáry.
Přinášejí epidemie i něco pozitivního pro naše další přežití? Nějaké evoluční výhody jako rozšíření imunity člověka, prospěšné začlenění virů do naší genetické výbavy…?
To, co zmiňujete, jsou jistě procesy, se kterými lze počítat. Je to však běh na velmi dlouhou trať. Takový přínos se nedá měřit v průběhu jednoho lidského života. Co ovšem vidím jako pozitivní, je fakt, že dnes máme přístup k mnoha technickým vymoženostem, jež nám umožňují tyto záležitosti studovat. Díky tomu můžeme lépe poznat biologická rizika přírodního prostředí, jehož jsme součástí. Kdyby nebylo pandemie COVID-19, nepokročili bychom tak rychle například v oblasti moderních vakcín nové generace. Tyto okolnosti nám umožňují urychlit výzkum a poznání, které pak může být nápomocné v řešení nejrůznějších život ohrožujících situací charakteru biologických rizik přírodního prostředí. A zoonózy právě takové biologické riziko představují.
MUDr. Andrea Skálová
redakce MeDitorial
